Školy na Kutnohorsku, kde Eduzměna působí v rámci svého pilotního projektu (nyní vznikajícího CPV), mají už čtvrtým rokem možnost využívat program Řešíme společnou výzvu, který se zaměřuje na participaci dětí. Loni Eduzměna nabídla vyučujícím novou metodickou příručku, která je tímto programem provází. Jednoho z jejích autorů, Matyáše Grimmicha, jsme se proto zeptali, co má metodika učitelům přinést, jak vznikala, co může participace ve třídách zlepšit i jaká jsou její úskalí.
Metodika k programu Řešíme společnou výzvu spatřila světlo světa loni. Vznikla v reakci na nějakou poptávku ze strany škol, nebo byl záměr ji napsat už od začátku?
Tato metodika je de facto druhý díl. První materiál, jehož autorkami jsou Zuzana Demlová a Míša Dobešová, vznikl už v době, kdy se výzva koncipovala. Novou metodiku jsme napsali po dvou letech v reakci na to, co jsme viděli v terénu, a po zjištění, jaké metodické opory vyučujícím chybí.
Kde konkrétně učitelé nejvíc tápali? Co bylo potřeba vyjasnit?
Jedna velká potřeba vznikla kvůli nedorozuměním ohledně samotné definice termínu participace. To nedorozumění částečně dál trvá, protože třeba existuje pocit, že projektová výuka je participace nebo že aktivní děti rovná se participace. Pro hodně škol bylo složité pochopit, že i tyhle věci můžou být jen formální. Důležité je si s dětmi sednout a upřímně si říct, jestli vedeme opravdu dialog a děti skutečně můžou o něčem rozhodovat.
Pojďme si tedy říct, co participace reálně znamená…
Existuje tady nějaké předporozumění, a to jde více po formální stránce věci. Často slyšíme, že participace jsou školní parlamenty nebo projekty. Že participace je, když si děti vymyslí, že pojedou na výlet. Teď to nechci nijak shazovat, ale o tom to není. Participace znamená, že učitelé, kteří mají nějakou moc, se o ni dělí s dětmi. Že školu tvoří i děti, a tvoří ji aktivně.
Co všechno je potřeba k tomu, aby taková participace vůbec mohla nastat?
Aby participace nebyla formální, musí mít děti informace a také nějaké dovednosti. Chceme po nich třeba to, aby se k něčemu vyjádřily, ale pro ně to může být poprvé v životě, co se k něčemu vyjadřují, a nemusí to umět. Proto se děti musí postupně naučit, jak převzít odpovědnost za sebe i za svoji skupinu. Ruku v ruce s tím jde kompetence učitele, který musí umět identifikovat, jak na tom třída je, co zvládne. Proto metodika pedagogy vede k tomu, aby sledovali, kolik prostoru dětem ve vyučování dávají, jak často nechávají děti mluvit a jak často mluví oni, jak často je hodnotí a jak často děti hodnotí je a tak podobně.
To může znamenat i spoustu nepříjemných zjištění, nebo se pletu?
Spíš překvapivých. Děti tráví ve škole celý den a může být objevné zjistit, co z výuky děti opravdu zajímá, a co dělají jen proto, že to mají povinné. Velkým úskalím může být pro učitele i okamžik, kdy mají předat kontrolu dětem nebo se vypořádat s tím, že když děti něco vedou, tak můžou selhat. Je potřeba umět přijmout, že selhání nevadí. Být otevřený zkušenosti, že se nemusí vždycky dařit, protože nejde o to splnit nějaký úkol, ale něco se naučit.
Skoro se mi zdá, že peripetie při práci na projektech v programu Řešíme společnou výzvu jsou spíš vítané, než naopak…
Může to jít hladce a budeme mít všichni skvělý zážitek, že to fungovalo a chuť dělat to příště znova. Anebo zjistíme, že ne, ale že se na tom třeba dá něco naučit. Ne že bych jásal nad nějakými úskalími. Ale přijde mi, že pokud se to někde má stát, tak ve škole. Tam je to pravé místo, kde je potřeba se něco naučit. Cvičný prostor. A to že si projdu neúspěchem, že to prožívám ve skupině, kde se můžeme podpořit navzájem, kde je podpora od vyučujících, to je velmi cenné. Děti se při tom zároveň můžou naučit řešit konflikty, říct si, co potřebují. Osobní odolnost, schopnost se vyjádřit, obhájit svůj nápad, organizovat se, to všechno jsou skvělé dovednosti pro život. Když poprvé v životě nějaké dítě řekne „já něco chci“ a řekne to před celou skupinou, je to velká věc. Když někdo poprvé začne vést ostatní, je to výkon. Nebo když vznikne spor a začne se vyjednávat. Když se děti začnou ohlížet za tím, co společně vymyslely, a dokážou to reflektovat.
Učitelé, se kterými pracujete, jsou asi naladění vstřícně, protože se do toho projektu rozhodli dobrovolně jít. Setkáváte se přesto s tím, že by v rámci procesu měli třeba nějaké krize a pochybnosti, jestli se do toho měli vůbec pouštět?
Už jsme zažili pár takových katarzí. Někteří pedagogové do toho procesu vstoupí s už předem připraveným nápadem a mají poměrně jasno, co děti chtějí a co budou dělat. A to do detailů. A děti pak fungují skoro jako nějaká pracovní síla, která něco naplňuje, ale ten nápad jejich není. Vzpomínám si třeba na příklad jedné paní učitelky, která se zafixovala na výsledek a chtěla to dotáhnout. A opravdu to tam dotáhla. Ale žádné potěšení pro třídu z toho pak neplynulo, protože její cíl a cíl třídy byly úplně jinde, a učitelka prožívala zklamání. Dokázala to ale pojmenovat a pak se společně se třídou rozhodli cíl změnit. Jiní vyučující se už od začátku ptají dětí, co chtějí, co potřebují – třeba na to, co jim ve škole chybí – pak ale samozřejmě nevědí, s čím děti přijdou, protože můžou přijít s čímkoli. To vyžaduje od vyučujících dost odvahy.
Umím si představit, že čelit nejistotě může být výzva, zároveň ale musí být úleva zjistit, že nějaké pravomoci lze dětem bez obav přenechat…
Ono to i má být úlevné. Je náročné, když má být učitel tahounem všech věcí, když má všechno odpracovat a ještě u toho motivovat děti, aby byly nadšené a bavilo je to. Ale může ty otěže aspoň občas pustit. Náročná může být ta změna, když to dělá poprvé v životě a musí si přiznat, že vlastně neví, jak to dopadne. Když musí opustit nějakou svou představu. Ale ve finále by to měla být úleva. Často je pak potřeba redefinovat, co to znamená učitelská autorita. Že to, že učím, neznamená, že všechno vím nejlíp a že všechno musím zmáknout sám.
Mohl bys na závěr říct, proč je podle tebe téma participace tak důležité?
Eduzměna se úplně prapůvodně na téma participace soustředila z jednoho hlavního důvodu. Je totiž popsáno, že pokud se má stát nějaká změna ve škole, tak potřebujeme, aby zabrali všichni, kdo školu tvoří. A z většiny ji tvoří děti. Ony nejsou v pozici moci, jsou tam povinně, většinou i nedobrovolně. Ale mají často bystré oči a to může hodně pomoct.
Nejde o to, dělat všechno ve třídě nebo škole participativně, ale myslím, že je dobré vybavit děti nějakými dovednostmi, které se pak v životě velmi hodí. A užitečné jsou i ve škole. Participace třeba může pomoci v boji proti šikaně. Ta totiž hrozí ve chvíli, kdy není nikdo, kdo by se proti ní vymezil. Nebo si jí nevšimne, protože nemá dostatečnou sociální nebo emoční kompetenci. Být schopen říct, že se mi něco nelíbí, riskovat, že nebudu populární, nebo se vymezit proti učiteli je těžké. Toxické vztahy často bují právě tehdy, když si nikdo netroufne nic říct. Participativní kultura naproti tomu funguje jako prevence různých typů rizikového chování.
Matyáš Grimmich je absolventem Akademie výtvarných umění a spolupracovníkem Eduzměny. Pedagogice se začal věnovat díky zkušenostem z Prázdninové školy Lipnice, v současnosti působí jako lektor a garant selektivní primární prevence v neziskové organizaci Jules a Jim.
