Reportáž z malotřídky v Křeseticích na Kutnohorsku
Po chodbách křesetické malotřídky na Kutnohorsku se za běžných okolností prohání šestačtyřicet dětí. Teď jsou prázdné a tiché. Stoupám po dřevěných schodech školy, která uvnitř vypadá, jakoby se tu zastavil čas. Za dvoukřídlými starými dveřmi sedí v prázdné třídě učitelka Jana Klingerová a přes notebook se propojuje se svými žáky. „Písmenko K se píše takhle,“ mává rukama a ve vzduchu maluje písmeno. Na obrazovce ji sleduje deset párů očí.
„A teď si vytleskáme slovo kočka,“ zpoždění spojení způsobí, že každý tleská v trochu jiný čas. Za chvíli paní učitelka prosí, aby si děti ztišily mikrofony a nerušily tak ostatní. „Je to náročné,“ vydechuje mezi úkoly. Prvňáci musejí mít vedle sebe rodiče, protože jen těžko by se sami zorientovali a navíc, každý má své tempo. „Rodiče pořád napovídají,“ prohodí učitelka s lehce rezignovaným úsměvem na konci jedné ze svých hodin.
V malé kanceláři přes chodbu sedí ředitelka Soňa Pavlíková a začíná svou hodinu češtiny s páťáky. Na stěně místnosti září velkými písmeny citát J.A.Komenského: „Učiti znamená vésti. To jest postupovati vlídně a laskavě.“
„Lucinko, vypni si mikrofon,“ zní i tady a je patrné, že udržet koncentraci v online prostředí může být ještě těžší než normálně. Soňa Pavlíková se ale v klidu drží tématu a atmosféra je celkově velmi přátelská a uvolněná. Všichni otevírají knihu „Řvi potichu, brácho“, příběh o autistickém chlapci, vyprávěný jeho sestrou. „Začneme. Co se stalo v této kapitole?“ ptá se a děti tvoří postupně věty, které později zapisují. Jde to pomalu, ale je vidět, že téma děti prožívají. „Kiliáne, ty sis na nás posvítil?“ Jeden z chlapců otočil lampičku proti kameře, takže všechny ozářil. Kilián stáčí lampičku. Děti se vracejí k příběhu a píší. „V poslední větě je někde čárka, doufám, že přijdete na to, kde,“ vyčkává paní učitelka a do toho se ozve jedna z dívek: „Já nevím, teď se v tom úplně ztrácím,“ přiznává. „Hele, nezmizela nám Terezka?“ Možná kdyby většina neměla poslušně vypnuté mikrofony, byl by slyšet hlasitý smích. Děti ale dokončují práci a literatura se živě prolíná s výukou mluvnice. „Nepoužívám učebnice ani v běžné hodině. Nebaví mě to. Dodržuji to, co mají umět, ale pracovat s učebnicí? To by mi přišlo strašně nudné. Myslím, že by to nebavilo ani děti. Hodně ráda střídám při hodině literaturu a mluvnici, abychom probrali od všeho trochu. Oni pak vydrží být bdělejší, když to střídám a baví je to,“ říká mi, když jí skončí online.
Křesetická škola klade velký důraz na slohovou práci, příběhy tu začínají psát už v první třídě. „To musíte vidět,“ ukazuje mi hned dlouhé slohy prňáků učitelka Jana Klingerová. Ve druhé třídě s dětmi čte knihu o holčičce, která je ve střídavé péči. „Máme tu dost dětí, které se střídají u rodičů. A tahle témata jsou pro ně hodně atraktivní. Nebo čteme o rodině, která žije s dědečkem, který má Alzheimera, to je tak laskavý příběh,“ vysvětluje Jana Klingerová. Práce s příběhem je pro školu způsob, jak se dotknout citlivých témat, ale také rozvíjet u dětí kreativitu. „Autistický chlapec, o kterém čteme, má rád na každý den jinou barvu oblečení. Včera se Berta z mé třídy podívala do knihy a zjistila, že je fialový den, tak jsme se dnes sešli ve fialovém. Stále přicházejí s nějakými novými nápady. A na takovém textu procvičím i slovní druhy, takže si třeba zapisují čísla a získávají kód. Neučím klasicky,“ říká ředitelka.
Pohled křesetických učitelek na výuku se změnil před dvanácti lety, když navštívily kurzy Kritického myšlení. „Další zlom pro mě byla Hejného matematika, která mě naučila klást otázky a méně vysvětlovat. Ovlivňuje mě to i v dalších předmětech,“ říká Jana Klingerová. Na škole by si přála zrušit známkování a rozvrh. „Stejně se jím neřídím. Vše se krásně prolíná, moc mě baví výuka v centrech. A myslím, že by se takhle mohlo učit i na druhém stupni. Nedávno jsem viděla jeden film, ve kterém děti probíraly nějaký problém a rozdělily se na dva týmy. Jeden měl připravit variantu „pro“ a druhý „proti“. Musely hledat informace, diskutovat a obhajovat svůj postoj. Taková věc zabere třeba celý týden. Ale je podstatné, aby děti uměly z dějin vytáhnout to důležité a propojit třeba s literaturou. Jenže učitelé jsou vystresovaní z toho, kolik toho všeho musí stihnout, a pak jedou a na nic takového nemají čas,“ pojmenovává problémy českého školství Jana Klingerová.
„Online je učí zodpovědnosti“
Vracíme se opět k distanční výuce. Starší děti si teď organizují školu sami, mají pevně daný online rozvrh. „Učí je to zodpovědnosti, sami si hlídají, kdy co mají. A zároveň v hodinách napomínají své kamarády, pokud někdo vyrušuje a pouští si třeba radio. Najednou vidí, že je to ruší a pak nic neudělají. A to je velký pokrok,“ říká Jana Klingerová, která se raduje z každého malého pokroku svých žáků či vylepšení distanční výuky. „Dobrá atmosféra je pro nás základ. Každá jsme jiná. Máme tu dvě věřící, já jsem zase ateistka, ale pracovně se shodneme. Neznamená to, že nemáme třenice. Ale každá přijdeme s nějakým nápadem, a to nám pomáhá,“ říká ředitelka Soňa Pavlíková a dodává: „Pro nás je důležité bezpečné prostředí. Včera si třeba děti po skončení online hodiny ukazovaly přes obrazovky svoje zvířata, takže jedna holčička přinesla na klávesnici několik koťat. To je jediná výhoda, můžeme být alespoň nějak s dětmi v kontaktu.“
Jaro bylo podle ní zmatené. Škola se připojovala přes několik aplikací a učitelé nebyli zajetí v jednom prostředí. Pak se rozhodli pro Google Meet a objevili Učebnu. Od ministerstva školství využili dotaci na nákup notebooků, všechny děti tak mají možnost se připojit. Do jedné z rodin dochází asistentka, která pomáhá dvěma dívkám. Připojovat se na online hodiny by pro ně nebylo možné vzhledem k handicapu.
Když si pak procházíme prázdnou školu, slyším ve slovech jinak optimistické Soni Pavlíkové smutek. „Jsem zklamaná. Počítala jsem s tím, že 2. listopadu děti přijdou. Myslím si, že takový způsob výuky se nedá dlouho vydržet,“ říká ředitelka.
