Rozhovor s Tomášem Lebedou, PR koordinátorem Eduzměny Kutnohorsko
Tam, kde před pár lety pomyslně otevíral dveře školy s aktovkou na zádech, ho dnes čekají schůzky s řediteli a učiteli. Tomáš Lebeda je takovým „gatekeeprem“ na Kutnohorsku, který má pomoci navazovat vztahy, propojovat a nenásilně šířit myšlenku a vizi Eduzměny, která ovlivní v dalších pěti letech životy tisíců lidí v regionu. Rozhovor s ním je sondou do života mladého muže, který chce zlepšit život ve svém rodném městě.
Stojíme před školou, kam jsi chodil. Jak ses tu cítil?
Mám pocit, že si většinou pamatuju, jak jsem se kde cítil, ale tady jsou to zvláštně odosobněné vzpomínky. Myslím si, že to byl trochu náraz a první stresy. Škola mi šla dobře. A sama. To znamená, že dlouhou dobu to byla nanejvýš nuda, ale nebyl to aspoň stres. Samozřejmě vyjma sociálního stresu – najednou jsi nucená být v kolektivu, a to nemusí být vždycky jednoduchý. A velký zlom byla čtvrtá třída, do té doby jsem se nikdy nemusel doma učit. Pak přišla angličtina a najednou jsem musel memorovat. A to byl velkej problém, protože jsem neměl vypěstovaný ten zvyk učit se a strašně mi to nešlo.
Co to bylo za rok?
Rok 1999. A najednou se máma musela učit se mnou, zkoušet mě. To pro mě bylo nepřirozený a ona tím byla vystresovaná, protože mi to nešlo. Nebyl jsem schopný se naladit na to, co se po mně chtělo. Pak se k tomu přidala i matika v pátém ročníku, kdy jsem přešel do matematické třídy.
Říkal jsi mi, že ti matika nešla. Proč jsi šel do matematické třídy?
To byl asi důvod, proč jsem šel i na gympl. Byl to příslib něčeho lepšího… Je to zvláštní, ale asi v tom byl nějaký druh ctižádosti. Něco jako: „Když se sem dostaneš, tak je to něco víc.“ Možná to opravdu bylo moje ego.
Cítil ses ve škole sám sebou?
To určitě ne, ale nebyl jsem si toho vůbec vědomý. Tou dobou potřebuješ nějak přežít a učíš se jako dítě žít podle těch druhých. První stresy jsem zažil už ve školce. Byl jsem jedináček a měl jsem dost nekonfliktní povahu, nebyl jsem zvyklej o cokoliv soupeřit. A najednou jsem se setkal s přetlačováním a manipulací. To mi všechno bylo strašně nesrozumitelný a neuměl jsem s tím vůbec zacházet. A pak ve škole mě stresovaly známky. Necítil jsem se komfortně ohledně toho, že nosím domů najednou i trojky.
Jak by sis přál, aby se proměnila škola?
Jedna věc je, co chybělo mně, a druhá věc, jak najít kompromis, který by byl přijatelný pro všechny…
Co chybělo tobě?
Svoboda? Harmonie? Naprosto elementární věci, které chybí světu na tolika místech. Ale tohle už samozřejmě není jenom otázka školy. Myslím si, že dítě by mělo ideálně vyrůstat v prostředí, kde budou uspokojené jeho základní potřeby. To neznamená nechat ho dělat si úplně, co chce, ale být pozorný a všímat si, k čemu přirozeně inklinuje. Zároveň si musíme přiznat, že řada problémů a psychických bloků vzniká už v prvních měsících a letech života, takže při vstupu do školy je v nás toho často už spoustu zabitého. Bylo by naivní si představovat, že škola může všechno zachránit. Ale v duševním vývoji člověka je to určitě podstatný faktor. Pokud je někdo v té vzácné pozici, že má v sobě nějakou jiskru, měli bychom ho podporovat právě v tom, k čemu ho to táhne. Ano, všeobecné vzdělání je potřeba, ale jeho funkci v reálném životě bych nepřeceňoval. Vezmu třeba příklad spalovacího motoru, o kterém jsme se podrobně učili ve fyzice. Vím, že bez něj auto nepojede. Ale už si vůbec nepamatuju, jak přesně to funguje. Chápu, že to je jeden z komponentů, díky kterým je auto pojízdné. Ale to je po pravdě všechno, co o tom potřebuju vědět. Jsou jiní lidé, kteří tomu rozumí, a když se mi auto rozbije, můžu se obrátit na ně.
A když jsi mluvil o té jiskře, měl jsi nějakou?
Měl. Místy ji někdo rozfoukával, místy hasil. Ale nechci, aby to znělo vyčítavě. Myslím si, že mě nikdo neomezoval záměrně. Lidé, kteří mě v dětství jakýmkoli způsobem formovali, prostě dělali, co jim úroveň jejich uvědomělosti umožňovala.
Jak se těšíš na to, že si sedneš s vedením třeba této školy k jednomu stolu a budeš v úplně jiné pozici?
Spíš to vidím v rovině méně formálních schůzek, v tom se cítím líp. Nepřicházím s nějakým praporem změny, který bych hrdě nesl nad hlavou. Myslím si, že změna je něco přirozeného, čemu se stejně nedá vyhnout. Svět se permanentně proměňuje. Včetně povinného vzdělávání, které je v dějinách lidstva a v naší zeměpisné šířce velmi mladý koncept. V řadě ohledů se systém za tu doby proměnil, zas tak zkostnatělý není. Když jsem dělal lektora ve skanzenu v Kouřimi, potkal jsem tam učitele, kteří vyprávěli, že ještě v 60. letech si museli sedět ve škole na rukou. Rovně jako pravítko.
A co je tedy podle tebe úkolem Eduzměny?
Eduzměna je podle mě katalyzátor. Změny, pro které uzrál čas, jde různým způsobem iniciovat, podpořit, urychlit…. Intuitivně bych řekl, že Eduzměna sem vstupuje z důvodu nějaké elementární připravenosti regionu. A připadá mi smysluplné to podpořit. Nevidím to tak dramaticky, že praštím pěstí do stolu a řeknu: „Já vám tady nesu změnu, která je potřeba.“ Vnímám to mnohem mírumilovněji.
Takže s čím sem vstoupíš?
Za sebe bych to vnímal jako přátelsky laděnou debatu, kde padnou otázky: Vyhovuje vám, jak pracujete? Máte pocit, že se to dělá nejlíp, jak je to možné? A pokud máte pocit, že by se to dalo dělat lépe, proč se to neděje? Můžeme s tím nějak pomoct? A tak dále.
Vnímáš třeba v těchto debatách svůj věk jako nevýhodu?
Možná, chvílemi. Ale víc než věk vnímám jako handicap, že nemám určitou profesní zkušenost. Jinak povedu rozhovor s ředitelem školy já a jinak například Václav Trojan, který sám desítky let ředitele dělal a o ředitelování napsal několik knih. O tohle mi jde víc.
Už máš za sebou nějaké rozhovory na školách. Čeho sis všiml?
Mám za sebou zkušenost s malým vzorkem na to, abych z toho už teď něco vyvodil. A navíc se jedná o interní informace, takže to nemůžu úplně otevírat. A někde jsem v roli opravdu spíš doplňkové, pozorovatele a zapisovatele. Ale když jsme byli třeba na Kamenné Stezce, což je jedna z místních základek, po chvilce se ukázalo, že paní ředitelka, která učila dřív na gymplu, si mě pamatuje jako žáka. Paní zástupkyně zná zase moji mámu, protože mají chalupy ve stejné vesnici. Její syn chodil o třídu výš na stejnou základku jako já. Takže do těch rozhovorů místy vnáším i takovou domáčtější atmosféru.
Takže jsi takovým gatekeeperem?
Je asi jedno, jak to pojmenujeme, ale prostě cítím, že díky svojí povaze, schopnostem a tomu, že tu mám kořeny a dobře to tu znám, můžu v řadě ohledů pomoct. Beru to jako službu a dělá mi radost, že podporuju něco smysluplného.
A přemýšlíš ve svém věku, že budeš mít děti a může to být dobré i pro ně?
Jasně, že mě to napadlo. Často přemýšlím o tom, že být sám rodičem musí vytvářet při práci na podobném projektu mnohem větší tah na branku. Každopádně vím, že teď bych děti hrozně nechtěl, bude se toho ve mně muset ještě hodně poskládat, než si je udělám vědomě a dobrovolně. Ale samozřejmě člověk nikdy neví, může se mi to stát mnohem dřív.
To, že děláš něco smysluplného znamená, že děláš něco pro svoje město?
Ano. Když uzdravíš kousek světa, tak pomáháš uzdravit celý svět.
Jak to souvisí s tebou?
Asi dost významně, protože sám procházím určitými vnitřními změnami a s tím se objevuje potřeba ohlížet se i na okolní svět. Zároveň si ale uvědomuju, že je snadné tomu propadnout a mít to jako spirituální bypass, kdy člověk začne tak tlačit na potřebu šířit dobro, až to není zdravé. Takže se snažím být realistický a respektovat, že na jedné straně je pro mě důležité něco udělat pro svět, ale strašně snadno mě to taky může vyčerpat a přesáhnout moje kapacity. A to ve mně nakonec může plodit úplně opačnou, negativní náladu.
Cítíš zodpovědnost?
Určitě jo. A taky si uvědomuju, že musím být každý den k sobě upřímný, abych poznal, kde je v projektu moje místo. Pomáhám hlavně navazovat vztahy, motivovat lidi a v momentě, kdy tuhle etapu budeme mít za sebou – pokud to bude mít nějaký konečný bod – musím být schopný si sám se sebou ujasnit, zda pokračovat a jak.
Věděl jsi o sobě, že dokážeš propojovat lidi?
Jo, ale ne v tomhle měřítku. Je to možná důsledek toho, že jsem se ještě nenaučil být dostatečně sám sebou. Prošel jsem za svůj život různými sociálními bublinami, mezi sebou dost odlišnými, a musel jsem se naučit pohybovat v každé z nich.
Vyprávěl jsi mi o tom, že jsi vyrostl v Kutné Hoře, v té, dalo by se říci, bohatší čtvrti, ale v bytovce.
Ano, v kontextu Kutné Hory to byla bohatší čtvrť. Zároveň bych neoznačil Kutnou Horu za bohaté město, takže to není čtvrť nějakých megalomanských vil, je to zkrátka čtvrť domků. A já jsem sice v tomhle prostředí vyrostl, ale úplně jsem do něj nepatřil. Bydleli jsme v bytovce, žilo se od výplaty k výplatě, takže to byl pro mě tak trochu střet dvou světů. I když jsem pak byl na gymplu, tak jsem byl z velké části obklopený lidmi, kteří měli mnohem lépe situované rodiče. Moji předci jsou všichni z venkova, já jsem ve své linii první, kdo má vysokou školu. Což není nic, na čem bych si zakládal nebo se skrz to povyšoval, jen tím chci říct, že jsem se v různých fázích života pohyboval v dost odlišných okolnostech. Moji prarodiče pracovali v JZD, jako dítě jsem trávil část času na malé vesnici a byl jsem nucený navázat s tímhle prostředím nějaký kontakt, naučit se v něm fungovat. V jiné životní etapě jsem se zas pohyboval v akademické sféře.
A tvoji rodiče?
Moji rodiče… Táta je automechanik. A máma, tak ta byla knihovnice a dneska pracuje jako archivářka, posledních pětadvacet let.
Chtěl jsi jít dál než tvoji rodiče?
Tenkrát jsem o tom takhle nepřemýšlel. Rodiče říkali, že to byla moje volba, jít na gympl. A potom jsem měl pocit, že vysoká škola bude to prostředí, kam se budu hodit. Jenže pak začaly přicházet strasti dospívání a moje pozornost se přesunula víc k prožívání…a trochu se mi rozsypal tenhle tah na branku, ta snaha být někým v téhle společnosti. A po maturitě jsem to viděl tak, že všichni jdou na vejšku, takže by bylo blbý nejít taky a navíc, co jenom s gymplem? Nic jsem neuměl. Důvod, proč jít dál studovat, byl vlastně nezralej a dost podmíněnej mým strachem, a tak i výběr školy byl zmatený. Nevěděl jsem, co chci a jak ten život uchopit.
Přesunuli jsme se s k budově gymnázia Jiřího Ortena, kam jsi chodil. Jaké to bylo tady?
Na to se nedá odpovědět úplně jednoduše. Vzpomínám na to rád. Byl jsem obklopený neuvěřitelně chytrými lidmi a bylo pěkný být sdružený s někým, jehož hlava má podobný výkon a tebe to nezdržuje. I to pro mě bylo důležitý.
Chybělo ti tady něco?
Pamatuju si, že ke konci školy – a s tím si myslím, že bych válčil na jakýmkoliv gymplu – mě trápilo, že jsem musel absolvovat předměty, u kterých jsem věděl, že se jimi v životě stoprocentně zabývat nebudu, a už mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Poslední dva roky už jsem si připadal uvězněnej a nemohl jsem se dočkat, až z toho vypadnu. A to se trochu vracím k tomu, na co ses mě ptala u té základky. Z mého pohledu, pokud je člověk nějak vyprofilovaný, umožnil bych mu, aby se mohl včas rozvíjet tím svým směrem. Protože stejně, všechen ten informační obsah mi v mozku jednoduše nezůstal. Pamatuju si, že jsme asi dva roky po maturitě byli u někoho na návštěvě a hráli jsme vědomostní hru, která byla orientovaná na všeobecné znalosti, třeba z chemie, zeměpisu, z biologie. A já už jsem měl úplně vymeteno. Ve škole jsem vždycky napsal písemku na relativně dobrou známku, ale pak to šlo hned pryč. Moje duše tak nějak necítila, že by jí ta informace byla v životě k něčemu, a prostě ji vypustila. Netvrdím, že je to stoprocentně dobře, ale myslím, že řada lidí takhle zkrátka funguje.
Proč máš tohle město tak rád? Proč ses rozhodl, že se po vysoké vrátíš?
Je v něm pro mě určitá nevinnost, kterou mám spojenou s tím, že jsem tady vyrostl, a myslím, že jsem se zkrátka v jiném městě takhle nenašel. Je to tady tak hezký, až je to skoro prokletí, protože když vyrosteš v takovém prostředí, málokde se ti líbí stejně. A myslím si, že při mé povaze je mi bližší menší život, velkoměsta jsou pro mě semeniště odcizenosti. Zároveň život na venkově mi blízkej úplně není. Příroda ano, úplně nedotčená člověkem, ale pokud si mám vybrat nějakou správnou velikost místa k žití, je to pro mě maloměsto, u kterého bych si ale přál, aby fungovalo přece jenom o něco lépe, než funguje v současnosti.
I proto jsi šel do Eduzměny?
Určitě to je pro mě příležitost změnit tohle město k lepšímu. Krása, duševní zralost a pohoda jsou podle mě věci, které jsou propojené. V momentě, kdy budeme podporovat vzdělávání lidí, ale zároveň s ním i tvorbu vztahů, bude to, myslím, vytvářet potenciál pro další harmonii, a tím pádem další krásu. Je to cyklus propojených věcí. Je super, že místní lidé mohou vstřebávat estetiku toho místa, ale zároveň je třeba se tím jenom nekrmit, jenom na tom neparazitovat, když to řeknu hnusně, ale pomáhat to roztáčet a vytvářet znovu.
Martina Kopecká
