V Paběnicích na Kutnohorsku jsme se sešli s obsahovými partnery a zástupci z regionu a při společné intenzivní práci jsme ladili projekt Eduzměny.
Předně jsme se věnovali reflexi přípravné fáze projektu Eduzměny, protože zpětná vazba a učení se z ní jsou základní principy, na nichž stavíme. V bezpečném prostředí, které se snažíme vytvářet, měli obsahoví partneři Eduzměny příležitost zhodnotit dosavadní průběh Eduzměny a vyjádřili svůj názor na to, co funguje, či nefunguje a zda jsme se během první fáze projektu dostali do nějakých slepých uliček. Pro další průběh projektu bylo pro nás důležité si tyto “slepé uličky” pojmenovat a vyhodnotit si, co k nim vedlo, abychom se podobných situací do budoucna dokázali vyvarovat. Zjistili jsme, že nejčastěji jsme se do slepých uliček dostali kvůli velkému nadšení pro práci a předčasné realizaci některých kroků. Například jsme příliš brzy zapojili některé odborné konzultanty či vytvořili pracovní skupiny, které mohly vzniknout později. Ale třeba také kvůli nedostatečnému vyjasnění kompetencí některých lidí – vznikla potřeba zpřesnit role a fungování vedoucích pracovních skupin, které navrhovaly opatření směrem k regionu.
Potřebný čas jsme rovněž věnovali diskusi o existenci případných paradoxů v dosavadním fungování Eduzměny. Stanovit si je pro nás bylo klíčové, abychom nezapomínali, že každý z nás, kteří tvoříme projektový tým, má jiné potřeby A že je nutné s tím počítat a umět pracovat, aby spolupráce v takto početném týmu (nyní už čítá několik desítek lidí a se vstupem do regionu tento počet dále poroste) byla co nejefektivnější. Ukázalo se, že jako paradoxní vnímáme například potřebu zcela jasných úkolů vs. existenci nejasných zadání, případně potřebu autonomie vs. stanovení hranic v rámci participativního způsobu řízení, ale také to, že vstupujeme do regionu proto, aby nás v něm v budoucnu již nebylo potřeba. Existence podobných paradoxů je pro práci na projektu typu Eduzměny příznačná a setkáváme se s nimi poměrně často. Společně jsme se proto pokusili pochopit, kde se jednotliví členové týmu cítí komfortně a jak co nejlépe zvládat situace, v nichž tomu tak není.
V souvislosti s plánováním dalších kroků na Kutnohorsku bylo pro nás klíčové udělat si o regionu konkrétnější představu. Využili jsme přítomnosti zástupců z Kutnohorska a společně s nimi jsme se blíže podívali na klíčová témata, osobnosti a organizace, s jejichž pomocí bychom dokázali zvýšit povědomí o Eduzměně, jejích cílech a přínosech.
Důležitá diskuse pro posun Eduzměny se rozvinula nad představou o modelu řízení projektu v regionu. V návrhu jsme vycházeli ze zkušeností německého projektu Ruhrfutur, s nímž jsme se před naším pracovním setkáním podrobněji seznámili na pracovní cestě do Porúří. Té se zúčastnili zástupci obsahových partnerů i lidé z regionu. Návrh, jenž přítomným prezentoval ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška, počítá s tříúrovňovou řídící a exekutivní složkou. Zároveň přemýšlíme, že bychom v rámci nové struktury snížili počet pracovních skupin na tři, které by byly tematicky zaměřené na ŠKOLU, INFRASTRUKTURU A KOMUNITU. Diskuse nás ovšem přiměla zaměřit naši pozornost především na to, jakým způsobem do projektu co nejdříve vtáhnout region a jeho klíčové zástupce, abychom dostáli principům kolektivního dopadu a pustili se do společné práce na společně stanovených prioritách. Konkrétním výstupem je stanovení termínu pracovního setkání v úterý 24. března 2020, kdy se zřizovateli, řediteli, učiteli, rodiči a dalšími osobnostmi z Kutnohorska nastavíme cíle, směr a obsah spolupráce na projektu Eduzměny.
