Kdy jste poprvé slyšela o Eduzměně a jaký pocit to ve vás vyvolalo?
Pro mě to asi bylo ve chvíli, když se ke mně dostal letáček s nabídkou tříletého vzdělávacího programu pro pedagogy-lídry Otevíráme dveře kolegiální podpoře. Na začátku jsme byli s kolegy trošku vystrašení, co po nás kdo bude chtít. Ale ve finále je to snaha učitele obohatit, investovat něco do dětí, do škol i do učitelů. Pro mě není Eduzměna hanlivé slovo. Vím, že to tak někteří nemají, že to pro ně znamená, že se musí pořád něco dělat, že je potřeba se rozvíjet. Mně to vyhovuje.
Proč jste se rozhodla do programu pro pedagogické lídry v září 2023 zapojit?
Vrátila jsem se zrovna z mateřské a měla jsem pocit, že je na čase začít taky pracovat na svém vlastním rozvoji. Připadám si tam vlastně trochu jak ve škole. Semináře na sebe hezky navazují, spousta věcí zapadá do sebe. Končím teď druhý rok ze tří, na které je program plánován.
Co vám na něm přijde přínosné?
Pomohlo mi to zdokonalit se v metodách aktivního učení, sledovat různé cíle výuky a v uvědomění si toho, co bych na své výuce mohla zatraktivnit a udělat lepší. Skvělé také je, že jsem navázala kontakty s lidmi mimo naši školu. Seznámila jsem se se spoustou učitelů, se zástupkyněmi, ředitelkami, se spoustou lidí ze školství a i z Eduzměny.
Seznámila jste se také s někým, kdo učí stejné předměty jako vy?
Právě že ano. Na naší škole jsem jediná, kdo učí přírodopis a chemii, a tak nemám s kým sdílet. Díky Eduzměně jsem se seznámila s holkami ze Zbraslavic nebo i s učiteli, kteří jsou na gymplu a učí chemii. Přes Eduzměnu jsme se asi před rokem dostaly k tomu, že jsme si vytvořily takový spolek chemikářek, je nás pět. Můžeme si teď povídat o chemii, co komu jak funguje, vyměňovat si informace, materiály. Najít čas sejít se je výzva, většinou se setká jenom část z nás, ale strašně se mi to líbí, inspiruje mě to a šetří mi to čas.
Jakou roli ve vašem seznámení sehrála Eduzměna?
Vlastně to byla náhoda. Jednou jsem se pro něco stavovala v sídle Eduzměny a potkala jsem tam Moniku Seifertovou. Ptala se mě, co by tak pro mě jako učitelku mohla Eduzměna udělat. Říkala jsem, že se mi strašně líbí, co dělá pro fyzikáře Elixír. A že by mi přišlo super mít nějaké metodické centrum i pro chemii. Monika říkala, že jí něco podobného jednou říkaly další chemikářky. Zrovna se to nějak sešlo. Kontaktovala regionální průvodkyni Pavlu Seidlerovou a ta nás propojila. Takže mám teď kolegyně z Kamenky, Zbraslavic, z Uhlířských Janovic i ze Žižkova.
Zapojila jste se i do programu Řešíme společnou výzvu. Jaké to bylo?
Ano, vloni, když jsem měla deváťáky. Bylo to přínosné hlavně pro kolektiv, narušila se rutina běžné výuky, mohli přinést své nápady na celoroční třídní projekt a jak se na něm chtějí sami podílet.
Co si nakonec zvolili?
Původně šlo jenom o to vylepšit něco ve své třídě, kde jim chybělo něco osobního. Vytvořili nástěnku s fotkami sebe sama. Časem se nám ale také stalo pravidlem každý měsíc společně posnídat a u toho si povídat, mít takovou chvilku oddechu ve škole. Hlavně na závěr školního roku, když už nic tak nehořelo, to bylo strašně fajn. Pomohlo nám to stmelit kolektiv.
Co jste tomu zároveň museli obětovat?
Nějaký čas to stálo, ale využívala jsem zejména hodiny různých výchov, které nejsou tak nabité. Neřekla bych, že bych kvůli tomu něco obětovala a za takovou tu pohodu a naladění se dětí to stálo.
Časově náročné bylo spíš chodit na různá doporučená školení k tomu. Výzva to také byla pro mě. My učitelé máme pořád touhu děti nějakým způsobem ovládat a hlídat, jestli se opravdu dělá to, co se má. Cítila jsem někdy stres, jestli to vlastně k něčemu vůbec bude, jestli v tom i ty děti vidí nějaký smysl a tak. Když se člověk vzdá kontroly a nechá ten projekt ovládnout děti, je to výzva, ale může mu to taky hodně dát.
Vzpomenete si na nějaký příklad?
Myslela jsem si třeba, že by na té nástěnce mohlo být i něco jiného než fotky. Ale ony s nimi byly spokojeny. Nakonec tam samy od sebe ještě nakreslily takové panáčky, stickmany, každý si ustřihl svoje vlasy a nalepil je na panáčka. Měly z toho velkou radost a já to mám doteď vyvěšené v kabinetu. Když za mnou děti chodí – vracejí se docela často, mají vždycky radost, když vidí, že to tu pořád mám.
Odnesla jste si z výzvy nějaké prvky do výuky?
Snažím se jít častěji cestou kompromisu. Já mám nějakou představu, ale děti mi také řeknou, co by chtěly dělat ony. Zvážím, co pro to můžu udělat, abych jim vyšla vstříc. Je docela běžné, že se mi hodiny mění pod rukama během dne.
Proč je do toho necháváte zasahovat?
Mám pocit, že když cítí, že jim tady něco nediktujeme, ale že opravdu můžou i něco ovlivnit nebo si vydiskutovat, domluvit se na něčem, baví je to pak víc. Je to i cenná dovednost do budoucna, ať už budou dělat cokoliv.
Jak se liší způsob, jakým si připravujete hodiny teď, a jak jste je chystala dříve?
Možná to bude znít, že se nějak chvástám, ale moje zkušenost je taková, že za ty tři roky, co s Eduzměnou spolupracuji, učím se od ní a využívám jejích služeb, vidím na své výuce strašně velkou proměnu. Doufám, že by to viděli i ostatní, kdyby se mi přišli do hodin podívat.
Když jsem přišla z vysoké školy a začínala jsem, tak jsem měla za to, že učitel má stát a vyprávět, že hodina je tak trochu přednáška. Své tehdejší přípravy jsem měla napsané v podstatě slovo od slova, šlo o moře informací. Tak jsem učila až do mateřské dovolené. Když jsem se z ní vrátila, začala jsem brzy spolupracovat s Eduzměnou a náhled na výuku se mi strašně proměnil.
Jak učíte teď?
Teď se snažím skoro v každé hodině používat metody aktivního učení, zapojit děti, aby si to co nejvíc odmakaly ony, a ne já. Aby pracovaly s různými prameny, vyhledávaly si a musely samy přemýšlet, lovit věci ze své hlavy. Aby co nejvíc spolupracovaly mezi sebou. Šlo to tak daleko, že když mám nějakou hodinu, kde potřebuji něco více vysvětlovat u tabule, mám úplně špatný pocit, jde mi to prostě už proti srsti. Někdy je ale třeba udělat nějakou část výkladově.
Pozorujete nějaké změny v souvislosti s Eduzměnou celkově u vás ve škole?
Učitelé třeba mnohem víc využívají prostoru chodby, někdy se skoro nemůžeme domluvit, kdo tam bude vyučovat dřív. Rádi tam lepíme různé lístečky, děti tam hledají informace. Nedávno jsem třeba zkoušela v přírodopisu, že jsme měli lavičky kus od sebe a měli jsme takový list s pojmy, které se týkaly kostry. Děti měly brčko a měly nasát papírek s názvem kostí a přenést ho na list s jejich obrázky. Soutěžily, která skupina to donese správně a nejrychleji.
Spousta dětí nevydrží sedět na místě a pohyb uvítá. Na druhou stranu je také pravda, že od některých dětí slyším: mě to takhle strašně bavilo, ale já z toho nic nebudu umět, já se to pak budu muset stejně naučit. Každý to má jinak a určitě jsou i děti, kterým frontální výuka vyhovuje víc.
Co přispělo k tomu, aby u vás proměna způsobu výuky proběhla?
Úplně nejlepší je, když si člověk může danou metodu sám zažít. Do té doby neví, jak se u toho můžou potom cítit ostatní. Bylo pro mě cenné i zažít si, jaké to je, být zase osm hodin ve škole. Byla jsem mnohdy vyčerpaná, když se střídala jedna aktivita za druhou. Teď už zase vidím, že to děti nemají lehké, když se mají osm hodin denně soustředit.
Nabídek vzdělávání chodí do škol spousta. V čem se liší ta od Eduzměny?
Vyhovuje mi, že je lokální, jezdit za kurzy do Brna nebo do Prahy mě odrazuje. Oceňuji také to, že na kurzu pedagogických lídrů byli opravdu zkušení lektoři, skvěle tématu rozuměli a měli vše vyzkoušené.
Co myslíte, že některým kolegům brání s Eduzměnou také spolupracovat?
Možná takový ten strach z toho, zkusit vůbec něco nového. Mají už léta zajetý nějaký systém a udělat i jen ten jeden drobný krůček je pro ně moc. Možná také nevědí, jak do toho?
Na co se vy sama zaměřujete teď?
V poslední době si říkám, že aktivní metody už jsem nějak nasála, a snažím se teď zaměřovat na formativní vzdělávání a na vedení sebereflexe, nejen dětí, ale i třeba té vlastní. A snažím se děti víc zapojovat do hodnocení, toho svého i navzájem.
Je něco, co se podle vás Eduzměně naopak moc nepodařilo?
Možná to bude znít divně, ale já se právě spíš snažím vidět na straně Eduzměny ta pozitiva, jak se snaží působit. Takže já nemůžu říct vyloženě nic negativního.
Lucie Römer
autorka textu
