Ludmila Sotonová vede třetím rokem MŠ Jindice. Jakým výzvám čelí? Jaké jsou dopady spolupráce s Eduzměnou? A co ještě jí pomáhá pracovní nálož zvládnout? Rozhovor s ředitelkou jednotřídky.
V pozici ředitelky jste poměrně čerstvě, co pro vás bylo z počátku nejnáročnější?
Moc se o tom nemluví, ale dělat ředitelku jednotřídky znamená skutečně obsáhnout úplně všechno. Tedy pedagogickou činnost u dětí v rozsahu dvacet hodin týdně a pak je tu „kancelář“ včetně účetnictví, práva, managementu, personalistiky, BOZP, požární ochrany. Využíváme i externí společnosti, ale za všechno nakonec stejně zodpovídá ředitel. Jsme docela nová školka, takže stále sháním i materiální vybavení a pomůcky. No a když vypadne personál, jdu i uklízet nebo do kuchyně. Reálně není možné udělat veškerou tu práci ve 40 hodinách týdně, podobně jako řada kolegyň z jednotřídek si ji nosím domů, dělám ji po nocích. A to mám velké štěstí na kolegyně, které se mě samy ptají, s čím mi mohou pomoci.
Proč vám to povolání přesto stojí za to?
Člověk se pořád dovídá něco nového, nezakrní, je každým dnem udivený (smích). Osobně mi velmi vyhovuje naše rodinnější prostředí a malá kapacita, umožňují individuálnější přístup. Velký smysl mi dávají i věkově různorodé skupiny, máme děti od 2 do 7 let. Je to náročnější na přípravu, ale děti to neskutečně rozvíjí ke spolupráci, učí se vzájemné toleranci.
Co je vaším cílem v pozici ředitelky školky?
Chci, aby tu byly děti, rodiče i my spokojení. Abychom fungovali jako rodinná škola s přátelskými vztahy. Aby tady děti zažily krásné předškolní roky v podnětném prostředí, měly i volnost a neodtrhávali jsme je od reálného života.
Jak se dají třeba vztahy s rodiči rozvíjet?
Hodně sázíme na společné akce, kde se vyhýbáme distingovaným setkáním s odstupem, jako že my s dětmi něco odprezentujeme, nýbrž je pojímáme spíš jako tvořivé dílny. Rodiče si s námi také můžou kdykoliv promluvit, už ráno se snažíme o kontakt. Když vyloženě nespěchají, prohodíme pár vět. Po letní škole Eduzměny jsme zavedli „ranní úkol“, jednoduchou dobrovolnou aktivitu, koncipovanou k tématu, kterému se ve školce právě věnujeme, například mají seřadit sněhuláky podle velikosti. Zároveň potřeby rodičů mapujeme.
Čím?
Dotazníkem před nástupem dítěte do školky a rodičovskou schůzkou pro nové rodiče. Pořádáme také dny otevřených dveří. Než k nám děti nastoupí, můžou sem chodit na adaptační návštěvy a na samotnou adaptaci se pro každé dítě volí takové období, jaké potřebuje.
Co ještě jste si kromě ranního úkolu z té letní školy odnesli?
Začali jsme jinak přemýšlet nad podnětným prostředím v duchu programu Začít spolu a nadchlo nás to. Navštívili jsme v rámci ní kutnohorskou církevní MŠ, což na mě mělo takový úplný wow efekt, jak může podnětné prostředí vypadat. Máme nyní školku uzpůsobenou do center aktivit. Hned po letní škole jsme ji s kolegyní za konzultací s lektorkou Začít spolu Věrou Krejčí Váňovou přestavěly. A pořídili jsme například dílny se skutečným nářadím.
Jak máte ošetřené, aby si děti v dílně neublížily?
Smí tam být najednou maximálně dvě děti, průběžně je poučujeme o bezpečnosti. Pravidla patří k životu, ale neznamená to, že jim sebereme kladívka. Já si prostě myslím, že děti nemůžeme obalit do molitanu. My dospělí děti někdy strašně podceňujeme. U nás si mohou samy brát nůžky, zatloukají hřebíky a chodí domů ušpiněné od barviček a od bláta. Protože ten prožitek je prostě nesmírně cenný. A zatím se nám v dílně ani jiných centrech aktivit nic nestalo.
Jakou změnu pozorujete u dětí po přestavbě prostředí dle Začít spolu?
Objevují pomůcky a hračky, o kterých dřív vůbec nevěděly, že tady jsou. Některým trvalo dlouho, než přijaly, že musí někdy počkat, že je tam plno. Díky centrům aktivit se naučily lépe spolupracovat, hrát si, komunikovat. Konverzovat s více kamarády, protože když je v nějakém centru plno, musejí jít jinam a najednou tvoří a přemýšlí společně s někým, s kým se třeba dosud až tak nekamarádily.
Co by mohlo ulehčit vaši práci a neděje se to, třeba i systémově?
Pálí nás hodně věcí, zejména finančně jsou jednotřídky hodně bité. Také mě pálí mnohdy pochybně zdůvodněná byrokracie – pořád někam posílám nějaké výkazy, které se v systému státních institucí nepropojí, stejnou věc posílám třeba čtyřikrát. Stojí mě to cenný čas.
Co vám ve školce naposledy udělalo radost?
Například nabídka od Nadačního fondu Eduzměna, že nám může pomoci při žádání o nové „šablony“. Jde o pro nás velmi významný dotační titul, který bychom zvládli zadministrovat i sami, ale když se toho ujme dotační manažerka Jana Melníková, uvolní se mi významně ruce na další práci, čehož si nesmírně cením.
Kde čerpáte pro svoji práci inspiraci?
Jsme s kolegyněmi v různých facebookových skupinách, například Ředitelky MŠ, Učitelky sobě, Učitelky MŠ sobě, Inspirace pro učitelky MŠ, … je toho moc. Hodně si vzájemně pomáháme i s kolegyněmi z regionu, účastníme se mj. rotujících návštěv v MŠ pořádaných Eduzměnou a MAP a inspirací nám je i průvodce z Eduzměny Jindřich Monček.
Co konkrétního vám spolupráce s panem Mončkem přinesla?
Například videotrénink – metodu, při níž se učitel nahrává při přirozené interakci s dětmi a poté nahrávku analyzuje společně s mentorem, v našem případě Jindřichem, který je v něm proškolený. Umožňuje to nahlédnout svoji práci jinak. Poprvé jsme to s kolegyněmi zkusily vloni, zcela na bázi dobrovolnosti, nikoho jsem do ničeho netlačila. Zůstává to všechno v anonymitě, když holky nechtějí, tak si to prostě analyzují jen s Jindřichem, samy. Já jsem do toho šla v rámci motivace ostatních jako první a byla to vlastně docela výzva. Z počátku jsem řešila, jak vypadám na té kameře, ale pak se to odbouralo a člověk se začal zaměřovat spíš na děti a jak na ně působí.
Co jste díky videotréninku například zjistila?
Že se na některé děti zaměřuji víc než na jiné, hlavně na takové ty krajní typy. Nebo jsem si uvědomila takové ty jemné nuance, jako oční kontakt. Člověk to teoreticky všechno zná, ale v praxi si kolikrát vůbec neuvědomí, že by to mohl dělat i lépe.
A zas třeba i vidí, co dělá dobře…
Určitě, člověk pak sám sebe i v něčem, co se mu jinak zdá být úplně běžné, během toho rozboru docenil. V některých věcech mi umožnil říct si: v tomhle jsem dobrá a na tom jde stavět. Je to podle mě skvělý nástroj pro osobní rozvoj.
Co jste ještě z nabídky Eduzměny zkoušeli?
Jezdíme na různá setkání pedagogů z „mateřin“, ať už přímo ve školkách, nebo v Barvířově domě. Využili jsme služby létající logopedky, na depistáži tu byla opakovaně. Také jsme rodiče informovali, že i díky Eduzměně nabízí v Kutné Hoře služby nová logopedka. Jindřich Monček nám také pomáhá navázat spolupráci se základní školou v Uhlířských Janovicích, kam velká část našich dětí přechází a rádi bychom jim to usnadnili, třeba návštěvou ukázkové hodiny. Využíváme také služeb právničky Eduzměny a díky MAP a Eduzměně jsme si mohli zakoupit sadu nástrojů pro pedagogickou diagnostiku. Potenciál vidíme i v minigrantech, ale nezbývá nám na ně momentálně energie.
Jste také zapojena do programu Eduzměny Pedagogický lídr. Jak jste s ním spokojena?
Je to super, člověk díky němu ještě víc zintenzivní sledování pedagogických trendů a metod. Měla jsem z toho velké obavy, že to je napříč všemi stupni škol. Co nám to dá a co tam jako „holky ze školek“ přineseme, když tam budou i učitelé a ředitelé ze středních škol. Zjistili jsme však, že se máme všichni jak obohacovat a že tam je řada věcí uplatnitelná skutečně pro všechny. Navíc díky tomu mám přidělenou mentorku, která má na mě čas, což je obrovská možnost se dál posouvat. Nám na další vzdělávání pedagogů z rozpočtu jinak moc nezbývá a díky Eduzměně si ho můžeme dovolit a šetříme tak i rozpočet zřizovatele. Další vzdělávání je přitom nutností, nejen jako prevence proti vyhoření, ale i proto, že doba se prostě mění, děti jsou jiné, my jsme jiní.
