Starosta Kutné Hory kráčí po boku Eduzměny čtvrtý rok. Za tu dobu se jeho město stalo spoluzakladatelem Centra podpory vzdělávání Kutnohorsko a přispívá na jeho provoz. Co se podle Lukáše Seiferta ve školství na Kutnohorsku pohnulo? A kam by ho chtěl dál směřovat?
Jednou z důležitých cílových skupin, s nimiž Eduzměna pracuje, jsou zřizovatelé škol. Změnilo se podle vás díky tomu vnímání vzdělávání mezi starosty?
Centrum podpory vzdělávání pracuje s daty, takže školy i zřizovatelé dnes vědí více o svých výsledcích například v oblasti wellbeingu žáků i učitelů. Eduzměna zároveň otevřela témata, která se dřív neřešila, kupříkladu otázku duševního zdraví žáků. Poskytla také podporu při komunikaci s rodiči i veřejností, což bylo klíčové zejména při složitých změnách, jako bylo řešení segregovaných tříd. Ze školství se v regionu stalo téma. Vzdělávání tu už není Popelka.
Jaké hlavní přínosy Eduzměny a Centra podpory vzdělávání pozorujete přímo na školách?
Školy začaly samy definovat své potřeby, přešly z pasivního přijímání projektů k aktivnímu plánování, jsou otevřenější spolupráci a podpoře. Podařilo se nastavit rovnoměrnější přerozdělování žáků s podpůrnými opatřeními či odlišným mateřským jazykem mezi školami, komunikaci s rodiči i podporu ředitelů v manažerských a komunikačních kompetencích.
V čem vidíte na školách v regionu momentálně nejpalčivější prostor pro zlepšení?
Máme tady obrovský deficit ve stavu školních budov. Snažíme se to napravovat, na školách probíhají investice v řádech desítek milionů.
Když odhlédneme od materiálních záležitostí, co by bylo dobré na zdejších školách podpořit?
Spolupráce mezi ředitelkami je podle mě velmi dobrá, jsou v pravidelném kontaktu, ale spolupráci mezi učiteli by šlo ještě posílit. Mohli by se ještě více propojit, a to jak napříč školami v oblasti jednotlivých předmětů, tak v rámci škol, mezioborově – aby třeba víc vnímali, co učí jejich kolega ve vedlejší hodině. Mohli by sdílet postupy, vzdělávací materiály, diskutovat, na co narážejí i například u žáků-cizinců. Protože v Kutné Hoře za posledních deset patnáct let rapidně vzrostl podíl cizinců, pravděpodobně to bude pokračovat a řada škol má už teď přes dvacet procent žáků s odlišným mateřským jazykem. Ta situace je pro ně opravdu náročná.
V této oblasti se snaží pomáhat i Centrum podpory vzdělávání – pořádá například pravidelná setkání služeb a neziskových organizací, které se tomuto tématu věnují, dělá workshopy pro učitele. Co by ještě prospělo?
Největší problémy se zařazováním do vzdělávacího procesu nastávají u dětí ve vyšším věku. Pokud tu žák, který umí například jen mongolsky, má nastoupit do šesté, sedmé třídy, je jeho vzdělávací cesta v podstatě ukončena. Na školu sice nastoupí, ale na konci roku často propadne, zbytečně ten rok ztratí a obtíže pokračují. Za mě to řešení ale není v moci radnic, ohromný deficit v něm má stát. Dávalo by mi smysl poskytnout takovému dítěti první půlrok intenzivní jazykovou přípravu a až potom ho zařadit do běžné výuky. Jinak je to extrémně složité pro pedagogy i pro dítě. I proto město ve spolupráci se společností Foxconn, která to platí, pomohlo zřídit místo učitelky češtiny pro cizince, což alespoň částečně s tímto problémem pomáhá. Pokud se to týká jednotek případů, dá se to nějak řešit individuálně, ale v našem případě to skutečně volá po systémovém řešení na straně státu.
Co ještě se vám při začleňování dětí s odlišným mateřským jazykem osvědčilo?
Jsme moc vděční, že tu nevznikla segregovaná škola plná ukrajinských dětí, tak jako třeba v Kolíně – nefunguje to. Zároveň hlídáme zatíženost každého jednotlivého třídního i školního kolektivu ve městě tak, aby byla co nejrovnoměrnější. Aby mohlo každé dítě dosahovat maxima svého potenciálu.
Jako přínos vnímám i to, že Centrum podpory vzdělávání vede učitele k individuálnímu přístupu a pořádalo například workshopy na téma práce s dětmi s jiným mateřským jazykem. Pedagogická podpora je totiž přesně věc, kterou už zřizovatel ve své agendě nemůže komplexněji obstarat. Můj předpoklad je takový, že centrum má být zaměřeno hlavně na síťování a na regionálně dostupnou pedagogickou podporu.
Pedagogickou podporu nabízí víc organizací, v čem vidíte výhodu kutnohorského centra?
Máte pravdu, věnuje se tomu například Národní pedagogický institut a spousta dalších organizací. Nefungují ale systematicky v jednom prostoru, tudíž tolik neznají zdejší „terén“.
Nedávno jste řekl, že na Kutnohorsku vzniká skutečný vzdělávací ekosystém a že díky setkávání různých aktérů dochází k celkově lepšímu porozumění. Co to přesně v praxi znamená?
Z lidí, kteří dřív seděli vedle sebe a vyslechli si třeba přednášku nebo školení v oblasti vzdělávání, se stávají lidé, kteří ta témata řeší aktivně a spolu a znají svoji odpovědnost v rámci toho systému. Sdílíme informace, data, přístupy, potkáváme se, diskutujeme. A to nejen s řediteli, ale i s učiteli a rodiči. Zvyšuje se zájem o vzdělávání obecně i o podmínky ve školách.
Co se podle vás ze strany Centra podpory vzdělávání naopak ve vztahu k městu a rozvoji škol nepovedlo?
Za mě je dobré nejdřív vést podrobnější debatu, aby víc lidí pochopilo, o co jde. V nových regionech bych nejprve oslovil zkušené a uvědomělé starosty a zkusil bych pro věc nejdřív získat právě je. Ukázal bych jim data, popovídal si s nimi o vzdělávacích výsledcích z jejich škol a snažil se spolu s nimi najít řešení, jak to prostředí udělat příjemnějším a bezpečnějším a jak zajistit lepší výsledky. Pokud se tato fáze přeskočí, dlouho se to dohání a myslím, že v tomto na začátku narazila i Eduzměna na Kutnohorsku. Začala mapováním na školách, což je pro školy velmi náročné.
V jakém smyslu?
Školy si musely, aniž by pořádně chápaly důvod, dovnitř pustit někoho, kdo koukal, co dělají dobře a co ne. Hlubší debaty nad společnými cíli následovaly až potom. Já bych tím povídáním o různých přístupech ke vzdělávání začal. A dovezl bych jim ty úžasné inspirativní ředitele nebo pedagogy a vzdělávací poradce, kteří už podobné situace řešili jinde.
Kutná Hora je i v Klubu zřizovatelů EDUin. Co vám to přineslo?
Je to výborné pro síťování a sdílení dobré praxe. Na základě členství v klubu se často potkávám s různými starosty a zřizovateli z celé republiky. Máme dneska neformální skupinu asi šesti starostů a radních, kde sdílíme zkušenosti, navzájem si radíme různé postupy. Aktuálně řešíme například situaci okolo školních jídelen, slučování mateřských škol a provozního nastavení škol. Je to hodně přínosné a v mnohém mě to inspiruje.
Co vás v klubu například inspirovalo?
Sdílení IT služeb, webové stránky pod jednou IT správou, systém úklidů a správy školníků, ale i provozní záležitosti v rámci budov nebo podpory vzdělávání. Nejvíc se asi „hecuji“ s Roztokami u Prahy, kde mi pan radní sdělil, že bude najímat školní logopedku. To vedlo k tomu, že se mi pak také podařilo sehnat klinické logopedy k nám.
Dvacet regionů teď komunikuje s Eduzměnou o možném založení center podpory vzdělávání u nich. Chtěl byste jim něco doporučit, vzkázat?
Určitě bych jim založení doporučil, myslím si, že to je dobrá cesta, jak se o vzdělávací soustavu starat.
Lucie Römer
autorka
