S nadačním fondem Eduzměna je učitelka Lenka Kratochvílová z Uhlířských Janovic v přímém kontaktu asi dva roky. Za tu dobu vyzkoušela řadu programů a zkušenosti z dalších sdílela s kolegy. Co nejvíce oceňuje? A co by podle ní šlo dělat i lépe?
Vzpomenete si, kdy jste o Eduzměně poprvé slyšela?
Nejsem si jistá, nejspíš přišel nějaký e-mail, nebo mi o tom řekla paní ředitelka, možná kolegyně. Já nemám Facebook, kde akce také inzerujete, takže to asi bylo tak nějak. Co vím ale jistě, je, že jsme záhy začali jezdit na metodická centra pro první stupeň do Kutné Hory.
Jaké to bylo?
Paní lektorky (Kamila Burešová, Barbora Heřmanová), které s námi pracují, mají úžasné znalosti a umí je předat a nadchnout. Já úplně obdivuji, co mají za vědomosti, jak teoretické, tak i propojení na praxi. Vždycky, když z nich přijedu, zkusím ve výuce něco nového, v metodice, v práci s pravidly třídy, v řešení konfliktů. Prostě mě nakopávají.
Organizací, které se snaží nabízet nějaký rozvoj učitelům, je celá řada. V čem je podle vás Eduzměna jiná?
Pro mě je hlavní, že nabízí různé příležitosti velmi blízko mého bydliště. Dříve jsem byla zvyklá jezdit do Prahy, Pardubic nebo Olomouce. Ta blízkost má praktický aspekt, že to zkrátka šetří čas, takže mě vedení pustí z výuky častěji. Také mi hodně vyhovuje, že tím, že se na akcích Eduzměny opakovaně potkáváme s účastníky z regionu, se můžeme s ostatními lépe poznat.
Výhodou Eduzměny je i to, že za většinu programů nejen že neplatíme, ale v některých škola nebo třída naopak může peníze i získat. To je podle mě třeba jedna z výhod programu Řešíme společnou výzvu. Letos jsme na projekt v něm dostali 6 tisíc korun, což je dobré. Díky tomu jsme si pořídili například vyvýšené záhony.
Jaké konkrétní dopady toho, že na naše akce jezdíte, na sobě pozorujete?
Eduzměna mi například změnila pohled na zlobení dětí. Vyrostla jsem v tom, že děti mají poslouchat a sedět v lavici, pracovat ve třídě. A pak jsme vloni začali chodit ven v rámci našeho projektu v programu Řešíme společnou výzvu „Učíme se venku“ a já jsem zjistila, že prostě nemusí sedět v lavici. Ba právě naopak. Venku děti učení víc baví, navíc si tam spíš každý najde něco, co ho naplní. Když splní to, co mají, můžou se pak věnovat něčemu dalšímu, rozutéct se v přírodě, což je většinou motivuje k akci. I kdyby tam měli „jen“ pozorovat, jak kolem letí kachna divoká, mnohé jim to dá.
Začala jste se zážitkovou pedagogikou až s příchodem Eduzměny?
To ne, využívám její prvky od začátku svého nástupu do škol. Paní ředitelka je vynikající v tom, že nás pedagogy v tomto směru nikdy nijak neomezovala. Vím, že když budu chtít jít s dětmi ven nebo spát ve škole, zapojit se do něčeho nového, bude mi to umožněno.
Jak velká část sboru byste řekla, že je změnám takto otevřena?
Můj odhad není zcela objektivní. Možná jedna třetina?
Zbývající dvě třetiny nejsou málo. Na jednom našem semináři někdo nedávno položil otázku: jak se nenechat otrávit „hekači“ – těmi, kdo změnu nechtějí?
Někdy to je těžké. Musíme držet pospolu a dodávat si vzájemně sílu a odvahu. Naučit se pochválit sebe i kolegy, kterým se něco povedlo a šli do něčeho nového.
Co vám tedy pomáhá tu sílu nacházet?
Hodně mi pomáhá moje kolegyně tady na škole Iva Michalová a některé další spřízněné duše. Když člověk ví, že má za sebou ještě někoho, dodává mu to sílu.
A pak je skvělé kolegiální sdílení. Což je vlastně další věc, kterou jsme letos na pravidelné bázi zavedli, která se letos povedla. Já už jsem si delší dobu říkala, že by to bylo potřeba, a asi i v důsledku těch různých seminářů, kterými v poslední době hodně procházíme, i metodických center, jsem vloni kolegům navrhla: Neměli byste chuť se pravidelně potkávat, sdílet to, co děláme? Několik učitelů se přidalo, většinou se teď vídáme jednou za měsíc, bývá nás z prvního stupně kolem osmi až deseti.
Co myslíte, že odpůrce u vás na škole od myšlenek Eduzměny odrazuje?
Každý jsme jiný, myslím, že částečně může odrazovat lidi, kteří nemají rádi změny, nejsou přesvědčeni o změně k lepšímu, zcela nepochopili záměr Eduzměny.
Někteří vás také vnímají jako takový ten úplně alternativní směr, jako je třeba učení v lese nebo lesní školky, a nejsou tomu nakloněni.
Eduzměna ale přece nese pro děti i jisté hranice, ne jen bezbřehou svobodu.
To ano, ale potkává se to možná s jedním trendem, který mnohé učitele mrzí a trápí. Dneska ve školství vnímáme tendenci dětem snižovat nároky, přizpůsobovat se jako učitelé a ředitelé až příliš rodičům a jejich požadavkům, stížnostem. Někteří kolegové mohou mít pocit, že Eduzměna tento tlak, abychom dětem polevovali, zesiluje. Já jsem příznivcem myšlenek Eduzměny, ale přála bych si, aby byla více podporována i autorita a postavení učitele ve společnosti a jeho slovo. Že jeho metody výuky nemůže napadnout každý, kdo prošel školou, protože každý, kdo prošel školou, prostě nemůže rozhodovat o tom, jestli to ten učitel dělá dobře, nebo ne. V tomto i já s kolegy souhlasím.
Co jim ještě podle vás vadí?
Ti nejzarytější odpůrci se mohou cítit ohroženi tím, že je nás stále víc, kdo hledají pro výuku nové cesty. Mohou se bát, že bude růst tlak i na ně, aby výuku změnili. Já svoje postupy ale nikomu nenutím.
Někoho může odrazovat i časová náročnost některých těchto programů pro učitele nebo spojení s další administrativou.
A co mnozí učitelé řeší, je obecně vstup do toho jejich světa. Mají problém pustit někoho do svého teritoria, nejsou na to příliš zvyklí.
Co z toho, co Eduzměna u vás na škole nabízela, podle vás úplně nefungovalo?
Například můj manžel je tělocvikář a hodně ho odradila spolupráce se sportovními lektory, měli spolu tandemově učit parkour. Z jeho pohledu to byly věci, které velmi běžně dělá, jen jim neříká parkour, nebylo to nic nového.
Co by podle vás mohlo rozvoj vaší školy ještě dál podpořit?
Kdyby se skutečně povedlo zavést pravidelné třídnické hodiny. Jako preventista vím, jak je to důležité třeba k předcházení šikany. Téměř celý učitelský sbor prošel školením „Vedení třídnických hodin“ a bylo to zde velké téma.
Jaký cíl má Lenka Kratochvílová-pedagožka sama pro sebe?
Uvažuji o tom, že bychom příští rok, to bude moje třída v pátém ročníku, zkusili triády (hodnotící setkání učitele s dítětem i rodiči, která na řadě škol nahrazují třídní schůzky, pozn. red.). Potom půjdu snad opět do první třídy a tam bych v nich už chtěla plně „jet“. Školení jsme k tomu už měli, tak teď je to spíš o mně, jak si to v sobě zpracuji, jak se k tomu postavím, jak si to připravím.
