Také teď, když tento text čtete, sedíte? Rozhodně sedí jeho autorka, když právě přidává jedno písmenko za druhým u pracovního stolu. Nejspíš sedí i její dítě školou povinné. Kdo ale téměř jistě nesedí, jsou děti na 5. ZŠ Mladá Boleslav.
Že je na této škole leccos jinak, je patrné už u vchodu. Nástěnku plní nabídky sportovních kroužků a před budovou parkují kola a koloběžky. Na chodbách visí boxovací pytle a koše na basket, u zdí stojí žebřiny, vše volně k dispozici o pauzách. Na velké přestávky mohou žáci i do tělocvičny či školního klubu, kde na ně čeká boulderová stěna a stoly na ping-pong. Chodbu jde přepažit dvěma sítěmi pověšenými na lanku. Roztažením sítí vznikne rychle hřiště, kde si lze házet pěnovými míči. Škola využívá krom velké tělocvičny i taneční sál, samostatnou halu a několik venkovních hřišť. Tahle instituce nese název „Škola plná pohybu“ a zjevně nejde jen o formalitu.
„Na pohybové přestávky chodím do tělocvičny každý den,“ říká osmák Lukáš. S kamarády hrají florbal, basket nebo volejbal. „Cítím se pak líp,“ dodává s tím, že ven se chodí učit někdy i o fyzice, chemii či angličtině a bývá to spojeno s pohybem. Přizvukuje mu i Tomáš z 6. třídy. „Ségra chodila na jinou školu a ven vůbec nechodili, cením si toho, jak to máme my,“ přemýšlí. Tělocvik tu mají všechny třídy nejméně dvakrát týdně a jednou za 14 dní si mohou mnozí zvolit ještě sportovní hry jako jeden z volitelných předmětů. „Dny, kdy máme tělocvik, mám nejradši,“ směje se Tomáš.
Na kole dnes přijela i ředitelka školy Marcela Pavlíková, žena, která pohyb do zdejší instituce přinesla. Když se o místo ucházela, platila 5. ZŠ za spíše uměleckou školu a bojovala s nedostatkem žáků, hrozilo jí sloučení. Pavlíková, tehdy učitelka tělocviku, šla do konkurzu s programem „Zdravá škola“. U konkurzu na ni prý tehdy komise „koukala trochu divně“, ale ona byla o pilířích programu, jako jsou dobré vztahy, smysluplné učení, možnost výběru, formativní hodnocení či komunikace s rodiči, přesvědčena.
Před „ředitelováním“ byla zastupitelkou a předsedkyní Komise pro výchovu a vzdělávání. Sledovala různé osobnosti v oboru a naskytla se jí možnost jet se podívat na inovativní ZŠ Dr. J. Malíka v Chrudimi. „Filozofie pana ředitele Brože mě nadchla a když jsem se rozhodla, že půjdu do konkurzu, inspirovala jsem se s koncepcí právě tam,“ dodává Pavlíková, jejíž ředitelnu plní krom publikací o Janu Amosu Komenském i třeba kniha Přírodní léčby.
Začala se sborem pracovat na nové vizi školy a postupně získala zmiňovanou „zdravou“ certifikaci. Části pedagogů cesta nevyhovovala, z původního sboru postupně zůstalo už jen pět pedagogů. Klíčové se pro ni stalo silné širší vedení školy, kde se snaží navozovat maximální možnou upřímnost. „Na začátku jsem dostala například zpětnou vazbu, že jedu moc rychle a moc tlačím, poučila jsem se,“ říká. Nyní se snaží přesvědčit celý sbor k souhlasu s cca 40 % školních pravidel, principů a postupů, které tvoří pevný rámec povinný pro všechny vyučující. Zbytek je prostor pro jejich osobnost a individualitu.
Ani pohyb v hodinách nedostal nikdo nařízen. „Učitelé mají moji absolutní důvěru, že jsou to dospělí, kvalifikovaní lidé, kteří jsou na naší škole proto, že dělají věci, které dávají smysl,“ říká ředitelka a dodává, že je v tomto směru nijak nekontroluje, jen dodává podněty. Tu poukáže na zajímavé školení, tu pošle článek. A takto přišla řeč i na pohyb v hodinách.
Pohyb není jen o výkonech
Pohyb tu zároveň neznamená soutěžení a cílení jen na skvělé výkony. „Souvisí spíš s tím, že když chceme, aby se děti dobře učily, musíme myslet na jejich psychohygienu,“ uvažuje Pavlíková. Děti prostě nevydrží celý den sedět nehnutě, pokud se to děje, tak jejich koncentrace a schopnost učit se upadá. Nově škola pořídila krabici senzorických pomůcek, jež dětem vedle stimulace smyslů umožňují také vykonávat během vyučovací hodiny mikropohyby. Pohupování a různé způsoby sezení by měly nabídnout i nové ergonomické židle, které škola právě pořizuje do nově budovaných tříd. Dá – a smí – se na nich sedět z boku, obkročmo i nahoře na sedadle.
V nižších třídách mají na zemi pro změnu polohy koberce, pro starší jsou po chodbách školy umístěny různé sedačky a křesílka. Aby je mohly děti využívat k samostatné práci i o hodinách a nerušily ostatní třídy, učí je zde cíleně pracovat s hlasem, například tzv. půlmetrový hlas.
Když se řekne „škola v pohybu“, dalo by se čekat, že zdejší žáci budou ve sportech i hodně soutěžit. „Rodičům hned u zápisu vysvětlujeme, že nejsme výkonová škola,“ kroutí hlavou Pavlíková. „Spíš než na výkon jsme zaměřeni na podporu měkkých dovedností, na vztahy a na všestranný pohyb pro všechny,“ říká ředitelka. O tělocviku si například děti zaznamenají svůj čas, ale porovnávají si ho jen samy se sebou a žádný sportovní výkon prý neodpovídá žádné známce.
Tělocvikář Jan Volf k takovému pojetí potřeboval sám čas. „Já sám jsem orientovaný na výkon, dřív jsem trénoval i devětkrát týdně,“ říká nadšený bývalý atlet. Zhruba před deseti lety s ním začala Pavlíková pracovat a on postupně došel k tomu, že by měl být tělocvik hlavně zdrojem radosti a ochutnávkou různých pohybů. „Když je žák třeba zavalitější, nemůžu ho ‚sundat‘, musím ho podpořit, chválit ho, že se hýbat chce. A dát mu vybrat, jaký pohyb si vybere,“ říká Volf dnes. Že jeho styl funguje, ukazují i žáci, kteří, zatímco si povídáme, nikde neposedávají a místo ztrácení času si začnou sami kopat s míčem.
Aby možnost volby podpořili, snaží se hodiny tělocviku spojovat – v jedné hale jsou pak třeba i tři tělocvikáři a děti mohou dělat různé věci, podle toho, co je zaujme. Kluci si tak klidně mohou zacvičit jógu, holky zakopat s míčem, jak kdo chce. Pavlíková je, jak sama říká, odchována Janou Nováčkovou, spoluautorkou populární knihy Respektovat a být respektován. „Jednou ze zásad, které propaguje, a které se snažíme držet, je právě ta možnost výběru,“ říká ředitelka.
Známky při tělocviku – a výchovách obecně – tu nehrají až tak velkou roli, jedinou podmínkou splnění je 70 % aktivní účasti, což neznamená jen počet hodin, ale i aby byli aktivní v hodinách. „Říkáme: nám je úplně jedno, kolik skočíš. My chceme jenom, abys chodil do hodin a budeme spolu hledat, co v nich můžeš dělat, aby ses hýbal, třeba i individuálně,“ říká Pavlíková. „Hlavní je, aby si vyplavili ty endorfiny, protože to by mělo být smyslem tělocviku na základce,“ říká.
Přestože není výkon prioritou, škola se sportovních soutěží účastní. „Děti o to mají zájem a podle mě je dobré to podporovat,“ dodává ředitelka s tím, že se učí reprezentovat školu, fair play, nenadávat rozhodčím, přijmout porážku.
A co se stane, když děti 70 % aktivity v tělocviku nesplní? Pokud nebyla důvodem například delší nemoc, nejsou klasifikovaní. A musejí přijít v přípravném týdnu a nahradit si to dvěma dny plnými pohybu. „Hranice a pravidla jsou také důležitá, důsledně to dodržujeme,“ usmívá ředitelka.
Boxovacími pytli k zodpovědnosti
Velký důraz klade na další vzdělávání sboru, snaží se být „učící se organizací“. Sama jde příkladem a vzdělává se zejména v oblasti leadershipu. Naučila se například více delegovat, aby měla víc času na pedagogické vedení sboru. Ve škole má 520 dětí a s její správou jí pomáhají dvě zástupkyně, sekretářka a dvě účetní.
Vloni škola také zavedla minitýmy tří až čtyř pedagogů, kteří se nově navštěvují v hodinách a společně je reflektují. Formativní hodnocení pak zavedli plošně, stejně jako tripartity, za něž dostávají učitelé extra odměny. Do třetí třídy jsou děti hodnoceny slovně.
Hlavní věta vize školy zní „Naše škola je místem, kde dobré vztahy, zkušenost pedagogů a respektující přístup vedou k úspěchu pro každého“. Ředitelka věří, že děti mohou být subjektem svého učení a dopřává jim i učitelům výjimečnou dávku svobody i zodpovědnosti. S tím souvisí i instalace prvků jinde považovaných za přílišný risk. Na chodbách tu stojí boxovací pytle, basketbalové koše a žebřiny, k čemuž se Pavlíková inspirovala ve Švédsku. Schválně bez žíněnek. „Zastáváme ten princip, že děti by se měly učit i tomu, aby cvičily s respektem ke svému tělu a ke všem ostatním, a že když jim budeme neustále odstraňovat překážky, tak si tohle neuvědomí,“ říká Pavlíková. Na začátku vše probrali s dětmi i rodiči. A jak sama říká, žádná zranění se zatím nestala. „Na chodbách byl dřív víc klid,“ připouští. O přestávkách člověk ale nevidí, že by je učitelé nějak zvlášť usměrňovali. „Nechceme být drábové, chceme co nejvíc dětí přesvědčit, aby pravidla jejich používání přijaly a pak třeba přesvědčily ostatní. Vedeme je k osobní zodpovědnosti,“ vysvětluje ředitelka.
Děti, které chtějí být ve škole, nebudeme vyhánět
Škola disponuje zdravou moderní jídelnou, kde si mohou děti dát do vody citron nebo mátu a kde mají bohatý salátový bar i samostatně nakrájenou zeleninu. Mnohé vybavení je už ale staršího data, v řadě tříd svítí starší zářivky a sborovna je také vybavena spíše skromně. Priority jsou jinde – funguje tu například školní klub, kam chodí děti, když už je jim „malá“ družina. Pavlíková říká, že se o „své“ děti chce postarat od 6:15 do 16:45. „Děti, které chtějí být ve škole, přece nebudeme vyhánět,“ krčí rameny.
Na pohyb se myslí i v družině, která chodí ven za každého počasí. Děti tu najdou švihadla, gumu i koloběžky. Po probourání dveří do atria chodí ven ještě víc. „Rádi chodíme i do lesoparku, děti tam třeba lezou po stromech,“ říká vedoucí družiny Lilija Maťažová.
Další plány
Čtyři z pěti českých dětí nemají dostatek pohybu, potvrdil nedávný průzkum společnosti SANEP známý fakt. Mizernou pohybovou zdatnost dětí pak stvrdilo i poslední šetření České školní inspekce a stále více škol si láme hlavu, jak trend obrátit. 5. ZŠ může být v tomto směru jistě inspirací. Ani zde ale nemají „hotovo“. Tak jako se jezdí z Boleslavi inspirovat jinam, i sem jezdí učitelé načerpat nápady – například skupina učitelů z Kutnohorska, které sem vzalo „na kukandu“ vznikající Centrum podpory vzdělávání, obdivovala celkové nastavení školy i třeba pohybem nabitý školní klub.
Ze Švýcarska si zase boleslavští učitelé dovezli nápad v podobě velkých přestávek strávených venku. „Řešíme, jak to udělat logisticky a rozvrhově,“ nastiňuje Pavlíková s tím, že další výzvou je pro ně například tandemová výuka. I na této škole se však zkrátka občas musí posadit a v klidu jen tak promýšlet další kroky. A pak zase vzhůru, do pohybu.
Lucie Römer
autorka článku
