Chleba s lučinou a státní hymna v ZŠ Křesetice
Státní symboly asi ve škole nepatří mezi ta nejvíc sexy témata. V malotřídce v Křeseticích je ale využili k celoškolnímu projektu, při němž se děti samy staly učiteli a při kterém se dozvěděly mnohé nejen o hymně a pečeti, ale také o sobě.
Je začátek dubna a v historické budově ZŠ Křesetice sedí asi 25 dětí z 1. až 3. třídy na zemi tělocvičny. Kdo už o hymně něco slyšel? Kdo co ví? Dávají dohromady třeba jméno Josefa Kajetána Tyla, jedna holčička tipuje, že se v ní zpívá o Spartě. „Myslíš si to, nebo víš?“ ptá se učitelka Jana Klingerová a nápady zapisuje na tabuli. Potom se děti rozdělí do skupin a vyráží na stanoviště, které si pro ně připravili čtvrťáci a páťáci.
Na dnešní den se starší děti chystaly dva měsíce v hodinách „hudebky“. Nejprve zjišťovaly, co o hymně samy vědí. Pak informace roztřídily, vytvořily na jejich základě myšlenkovou mapu a hledaly oblasti, kterých by se mohla centra aktivit týkat. A podle nich se potom děti samy roztřídily.
Jen jsem jim to vytiskla
„My máme za úkol naučit vás něco o hymně,“ vítá v jedné ze tříd čtveřice dívek mladší školáčky. Na úvod jim dívky hymnu zazpívají, pak dostanou všechny menší děti vytištěný text na papíře a na rozstříhaných kartičkách a podle předlohy ho zase mají poskládat. Postupně se u nich takto vystřídají všechny skupinky a nakonec přijdou i děti ze školky, které sídlí v téže budově. To také znamená, že mají starší děti připravené úkoly ve třech různých úrovních náročnosti. „Děti si měly stanovit, co by chtěly, aby se u nich naučily děti ze školky, 1. a 2. ročník a třeťáci. Byla to docela výzva,“ říká Klingerová. Úkoly i pracovní listy vymýšlely děti samy. „Já jsem jim to jen vytiskla,“ usmívá se učitelka. Prvňáci tak skládají hymnu z fotografií, druháci doplňují slova do částečně vyplněného textu a třeťáci už ho zkoušejí sepsat celý na papír. A nakonec si hymnu všichni zazpívají.
Na dalších stanovištích hrají starší děti scénky, na kterých mladším ukazují, co je vhodné při hraní hymny dělat, a co ne. Učí je také zahrát hymnu na perkusní hrací roury, dělají osmisměrky, vyplňují kvízy, zhlédnou vtipné divadélko o historii hymny a ochutnají vlastnoručně upečený chleba s lučinou, která k textu národní písně také odkazuje. A v neposlední řadě si zkouší vyrábět státní pečetě.
Někdy děti frustruje, že mladší žáci nedělají přesně to, co by si představovaly. V některých skupinkách nestíhají a jinde mají role rozdělené tak, že někdo hlídá čas. Mezi školkové děti občas zavítají i učitelky ze „základky“, a tak se s nimi děti přirozeně seznamují. Zkrátka je zřejmé, že tady nejde jen o to, naučit se státní symboly.
S tématem české hymny a státních symbolů přišly děti samy. Už vloni chystaly projekt o Bedřichu Smetanovi. „Bavilo je to, a tak přišli samy s tím, že by chtěly něco zase připravit,“ říká Klingerová a dodává, že letošní téma děti samy navrhly.
„Mým cílem bylo hlavně, aby se děti učily spolupráci ve skupině, učily se učit, rozdělit si role a vše si připravit, zorganizovat, předat informace, zkrátka vrstevnické učení,“ shrnuje Jana Klingerová. Hymnu by šlo naučit i za dvě hodiny frontální výukou. „Jenomže já jsem třeba na kurzu kritického myšlení zažila to, že když si něco na vlastní kůži prožiju, tak si to lépe zapamatuji,“ dodává.
A podle svých slov si dopoledne užily i děti. „Zkusila jsem si, jaké to je, učit. A je to teda hodně náročné na hlas,“ říká třeba čtvrťačka Lada. „Baví mě pracovat s dětmi, takže mě to bavilo moc,“ říká její spolužačka Elen.
Vzájemné učení dětí je v základní škole v Křeseticích tématem v centru pozornosti. „Ne nadarmo se říká, že největší příležitost se něco naučit má ten, kdo učí druhé,“ říká průvodkyně školy z Centra podpory vzdělávání Kutnohorsko Kateřina Adami. Při společném plánování se děti musí domluvit na spoustě věcí, např. na cílech – a také si ověřit, že jim rozumí všichni stejně. „Vyjasňují si, na čem poznají, že se to povedlo, používají kritéria a strategie pro vymyšlení vhodných aktivit mířících k cíli. V rámci reflexe se učí ohlížet za svým učením a vytvářet k tomu příležitosti i pro ostatní,“ říká Adami. Děti se tak učí také myslet na potřeby svých spolužáků. Budují a posilují u toho své komunikační dovednosti, spolupráci i porozumění tomu, co je dobré učení, a hodně se toho dozví i samy o sobě.
Dlouhodobá práce učitelek
„Tyto věci se obvykle nestanou ani samy, ani rychle a vím, že se i v případě tohoto projektu můžeme radovat z dopadů dlouhodobé a systematické práce učitelek školy, které dětem vytvářejí velký prostor pro jejich vlastní nápady a učí je tento prostor smysluplně využívat,“ komentuje projekt průvodkyně. Paní učitelka Klingerová, která podporovala přípravy, s dětmi podle zkušeností Adami dlouhodobě pracuje např. na porozumění významu kritérií, učí děti si je stanovovat a také ověřovat jejich naplňování. „V reflexi nenechává odpovědi sklouznout po povrchu a vedením reflexe do větší hloubky pomáhá dětem lépe rozumět svému učení, sobě i druhým,“ dodává.
Na závěr dopoledne se starší děti ostatně ještě sešly ke společnému zhodnocení celého projektu. „Stalo se, že něco neběželo, jak jsme naplánovali, a rozhodilo mě to. Ale pak jsme to zvládli i tak,“ zaznělo například. Krom toho děti ocenily třeba možnost vidět svoje spolužáky v jiné roli. Celoškolní projekt by škola ráda uskutečnila i příští rok.
Lucie Römer
autorka článku
