Busta J. A. Komenského pod nápisem „Bohu, vlasti, mládeži“ na klasicistní budově mezi kopci je lety zčernalá. Vysoká špaletová okna vpouští do prvního patra měkké zimní světlo, které dopadá na dřevěnou podlahu, na piano i na dřevěnou tabuli. Poté, co škola v Ratajích nad Sázavou před dvaceti lety zavřela, se tu na tabule dlouho nepsalo. Před čtyřmi roky je oprášila skupina odhodlaných pedagogů a založili zde Waldorfskou školu. První na Kutnohorsku.
Je středa a dnešní den tu začíná tak jako ty ostatní tím, že se učitelský sbor sejde ve sborovně a společně si krátce předčítají z knihy zakladatele waldorfské pedagogiky, Rudolfa Steinera. Sborovnu zdobí různé citáty, například: „Ať všichni, kteří ke studiu přijdou, i ti, kteří vyučovat chtějí, mají vždy dost síly k pravdivému poznání sebe sama a bytostí druhých.“ Po naladění vyrazí pětice učitelů za žáky. Celá škola se setká u hořící svíce na chodbě, zazpívají si, popřejí si hezký den a jednotlivé třídy si pak plamínek odnesou ve svíčkách do svých učeben. Ty jsou v Ratajích momentálně tři, pro 28 dětí, v šesti ročnících.
V rytmu je síla
Prostřední místnost využívají žáci ze 4. až 6. třídy. Zdi tu zdobí výtvory dětí, mapa ČR a na místě tradičním pro fotku prezidenta visí obraz Sixtinské madony. Katedru tvoří starožitný stůl, na něm je přichystaný test na slovní druhy. Fotky na dveřích připomínají společné akce – sklizeň obilí, Svatováclavskou slavnost, prezentace projektů.
Žáků je deset a na úvod hodiny všichni společně pronesou průpověď za to, aby se jim učení dobře dařilo. Následuje krátká rozcvička, děti i učitelka beze slov opakují eurytmická gesta. Potom odříkávají několik jazykolamů, např. „Prorok Krok rok co rok prorokoval dobrý rok“ zazní nejprve po slabikách, pak v různé intonaci – tu vesele, tu tiše, pak naštvaně. Děti se zklidňují, pozorně sledují učitelku.
Následuje rytmické cvičení – žáci se postaví do kruhu a posílají si v různých směrech a tempech dřevěné tyče. Na rytmus zde kladou důraz pravidelným opakováním denních činností. „Rytmus šetří a nahrazuje spoustu síly, takže se potom můžeme soustředit na to, co je opravdu podstatné,“ vysvětluje učitelka Adéla Richterová.
Třída naváže jógou (protože se zrovna učí o kultuře Staré Indie) a zhruba po třičtvrtě hodině se dostává k výuce samotné. Na tabuli je křídami vyvedena krásná kresba této země a text písně, kterou zpívají. Povídají si o kastovním systému, zkoumají například, jaká pravidla platila pro kněží. „Snažíme se svět poznávat v souvislostech, přes příběhy a vyprávění, jak lidé žili, ne jen suchá data,“ říká Richterová. „Cílem je vžít se do té doby, bez které by všechny další doby nebyly stejné,“ dodává.
Stejná i jiná
V mnohém se zdejší škola neliší od běžných „základek“. I tady mají děti pětidenní režim, pevně daný rozvrh, sedí v lavicích. Nepoužívají klasické učebnice, ale musí se shodovat s rámcovým vzdělávacím programem a splnit stejné výstupy jako děti na běžných školách.
Řada věcí je tu ale jinak. „Všechno, co děláme, děláme pro to, aby byla v dětech zachovaná jejich životní síla a vnitřní motivace. Abychom ji probudili, abychom ji zachovali, aby ve chvíli, kdy si řeknou: já bych chtěl být doktor, doktorka, nebo cokoliv jiného, tak aby byli schopní a motivovaní si sednout, zabrat a dotáhnout to na to, co si přejí,“ říká třídní učitelka Adéla Richterová.
Stejnou měrou tu rozvíjejí intelekt i umělecké a řemeslné činnosti. Snaží se u dětí posilovat vůli a odolnost, například prožitkem nepohodlí při pobytu venku. Někdy brodí řeku, někdy je jim zima. „Aby prožily, že i situace, která je pro ně nová a na první pohled nezvládnutelná, se nakonec zvládnout dá, a to třeba i díky pomoci ostatních,“ vysvětluje ředitelka školy Kristýna Pazderková.
Digitální technologie tu člověk nenajde. „Řada výzkumů ukazuje, že je pro děti zdravé, když si sáhnou na ten hmotný, reálný svět, ve kterém se zakotví,“ vysvětluje Adéla Richterová. Cílem je, aby děti nejprve nabraly zkušenost, že něco dokážou vyrobit vlastníma rukama. „To už jim pak, tváří v tvář kouzlu sociálních sítí a dalších digitálních lákadel, nikdo nevezme. A budou mít k čemu se vracet,“ říká učitelka.
Celkově se tu mnohem méně spěchá, Kristýna Pazderková například prvňáčky při výuce opakovaně vybízí, aby „pracovali pomalinku“. „Víme, že má náš svět rád výsledky hnedka, aby bylo okamžitě zřetelné, co pedagogika s dětmi dělá. Ale nejsme fast food a víme, že o některých věcech se dozvíme třeba až na srazu po 30 letech,“ vysvětluje Adéla Richterová. Volnější tempo oceňují i mnozí rodiče. „Cením si toho, že škola mého umělecky založeného syna podporuje v jeho vášni a nabízí mu spousty příležitostí k jejímu uplatnění,“ říká Jana Prokešová, jedna z maminek. „Líbí se mi i, že tu není tlak na výkon. Stačí ten tlak, který si děti na sebe vytvářejí samy,“ myslí si.
Větší volnost oceňuje i jedenáctiletá Eliška. „Chodila jsem dříve do státní školy. Tady je to volnější, nemusíme vždy všechno udělat hned. Splnit to musíme, ale třeba i později,“ chválí si. Svoboda je tu nicméně vyvážena odpovědností. „V alternativních školách se to podle mě často vytrácí, rodiče mívají tendenci dětem zajišťovat, aby mohly dělat, co chtějí, nebyly do ničeho nucené,“ uvažuje učitelka Richterová. Zde prý výzvy naopak vítají.
Jak je zřejmé i z promluv na začátku hodiny, klade se tu velký důraz i na trénování paměti. „Utužuje to mentální zdraví a hodí se to do budoucího života,“ shrnuje Richterová.
Počáteční sen
Adéla Richterová s Kristýnou Pazderkovou patří k pětici zakladatelů školy. Volba zapadlého městečka v Posázaví má až mystické kořeny. Pazderková vypráví, jak zde před řadou let s přáteli pořádali malé svatomartinské setkání pro děti. Slavnost zdárně proběhla a ten den tu i přespali. „Mně se to úplně nestává a vlastně si nejsem jista, zda o tom takto veřejně mluvit. Ale prostě jsem tu noc v tom domě na náměstí měla sen, ve kterém ratajské náměstí ožilo dětmi, které běžely ze školy, z krásné waldorfské školy, po které jsme s partnerem už dlouho toužili,“ říká. Sen odplynul, odplynul i svatý Martin. Pazderková s Richterovou mezitím založily lesní klub u Uhlířských Janovic a jak děti rostly, rozhodly se spolu s dalšími kamarády, že založí i vlastní školu. A volba padla, tak jako ve snu, na Rataje.
Starostu obce Luboše Kubáta by prý sice nikdy nenapadlo, že tu vznikne podobná instituce, iniciativu ale vřele uvítal. „Chápu, že to je alternativa a není to škola pro každé dítě nebo každého rodiče, ale už jen to, že se tu přes den pohybuje tolik dětí, mě těší, je tu prostě živěji,“ chválí si Kubát.
Dostali k dispozici jednu učebnu v bývalé škole, kterou bylo třeba opravit a vybavit. Udělali sbírku přes transparentní účet a svépomocí připravili první třídu. Další rok přidali druhou učebnu, to už s kampaní na Doniu. Začali se připojovat další rodiče, někteří se rozhodli vozit děti až z Kolína či Čáslavi. Na Rataje vsadil například tatínek Jiří Dohnal. „Jsem rád, že se tu učitelé snaží reagovat nikoliv pouze na samotný projev žáka, ale na to, co ten projev vyvolalo,“ říká s tím, že mu je blízké i to, že tu pedagogové nechávají prostor pro individualitu i zamyšlení, ne však na úkor celé třídy nebo skupiny. „A také, že jako rodič mohu být opravdovou součástí školy,“ chválí si.
Všichni rodiče jsou zde členy rodičovského spolku a očekává se, že se do života školy aktivně zapojí. Organizují jarmarky, vypomáhají na zahradě nebo v družině, jeden z tatínků se stará o včelstvo, další pomáhá budovat venkovní sezení. „Spolupráce s rodiči je pro nás moc důležitá. Už jen proto, že děti vidí, kolik toho jsou schopni zvládnout rodiče a učitelé, když se spojí a prostě použijí svoje ruce,“ říká Kristýna Pazderková.
Jedním z rodičovských projektů je tvorba čítanek pro jejich druháčky. Dělají je ručně, a to od sepsání příběhů přes ilustrace po sešití knížky. „Každý dospělý si při tom ‚sáhne‘ na něco, co nezná nebo je pro něj výzva. Zažije si, že není přínosné sebe a druhé neustále hodnotit, jak moc nás to vlastně svazuje, co nám to v životě způsobuje,“ popisuje ředitelka.
Sen žije dál
S rostoucím počtem tříd vzrostla i potřeba dalších prostor. Starosta vyšel škole vstříc natolik, že dokonce přestěhoval obecní úřad, aby uvolnil další učebnu. „Chápu ten problém, také jsem několik let učil,“ říká Kubát s tím, že mj. velmi oceňuje četnost akcí, které škola pořádá i pro veřejnost – vítání jara, loučení se s létem, různé jarmarky…
V tuhle chvíli je zde školné 6 500 korun měsíčně. Krom rodičů školu podporuje zejména německá nadace AG Stiftung, která pomáhá financovat „začínající waldorfské školy“ a antroposofické organizace napříč Evropou. A škola usiluje o zápis do rejstříku MŠMT. „Na to se velmi těšíme, stala by se tak finančně dostupnější i pro místní,“ sdílí starosta a dodává, že v Ratajích vzniká nová výstavba 20 rodinných domků, která by mohla také přinést nové zájemce.
Od svého založení škola spolupracuje i s Centrem podpory vzdělávání Kutnohorsko. Zapojila se do programu Řešíme společnou výzvu, čerpá finanční podporu na vzdělávání a na supervizi. Šárka Mrňáková, koordinátorka pro učení venku, zde byla pomoci mapovat, co by děti chtěly na školní zahradě. Za podpory minigrantů také chystají projekt společně s mateřskou školou, která sídlí v téže budově. „Moc si té podpory vážíme,“ říká Pazderková.
Provozovat při počtu 28 dětí a osmi pedagogů (byť někteří jen externě) školu je náročná disciplína. Když si Kristýna Pazderková vybaví svůj sen o živé waldorfské škole a zkusí si ho představit za deset let, bude stále žít? „Jsem o tom přesvědčená,“ směje se. „Nabrali jsme tu zkušenost, že všechno se může podařit ve chvíli, kdy člověk nepodléhá pochybám,“ usmívá se. A tak ratajská škola slouží dál. Bohu, vlasti, mládeži.
Autor: Lucie Römer
