Tam dole u říčky Vrchlice, ve stínu vzrostlých stromů, stojí jurta vybavená elektřinou, kamny i splachovacími toaletami. Děti tu dostávají extra dávku samostatnosti, přírody, pohybu a dobrodružství. Školka v zahradě nabízí dětem respektující péči už dvanáct let. Šestým rokem pod vedením Lucie Sádlové.
Jakého pedagogického směru se ve vaší školce držíte?
Čerpáme z principů waldorfské pedagogiky, zejména v pojetí dánské pedagožky Helle Heckmann – to, co průvodce ve školce dělá a říká, by měl také sám žít. Předškolní děti se nejvíce učí napodobováním dospělých, láskyplná a smysluplná práce dospělého je tak pro ně tím nejlepším příkladem. Udržujeme rytmus celého roku i dne, podporujeme svobodnou hru v přírodě a bez přebytečných hraček, učení skrze smysly a zážitky, práci s přírodními materiály a hlavně volný pohyb, který je v tomto věku zásadní pro zdravý vývoj těla i myšlení. Hodně nás zajímá i environmentální výchova a permakulturní pedagogika. Považuji za klíčové, aby si děti uvědomily, že jsou součástí přírody. Že bychom měli mít rádi sama sebe, pečovat o druhé, o rodinu, o komunitu, o Zemi. Snažíme se děti vést k tomu, že když máme dostatek, je důležité se o ten nadbytek umět podělit s těmi, kteří to štěstí nemají.
Co je přesně permakulturní pedagogika?
Staví na propojení lidí s přírodou. Přijde mi, že se v dnešním světě přírodě hrozně vzdalujeme. Udržujeme například tradice, které vychází z koloběhu roku v přírodě, ale neznáme už často jejich smysl. Člověk je přitom tvor přírodní, je živočich. Proto považuji za klíčové, aby si děti uvědomily, že jsou součástí přírody, že ji potřebují i ke svému well-beingu a že je třeba o ni pečovat.
Základem permakulturní etiky je, že bychom měli mít rádi sama sebe, pečovat o druhé, o rodinu, o komunitu, o Zemi. Snažíme se děti také vést k tomu, že když máme dostatek, je důležité se o ten nadbytek umět podělit s těmi, kteří to štěstí nemají.
Jak se to třeba dělá?
Drobné laskavosti a sdílení jsou součástí každodenního života ve školce. Učíme se skrze konkrétní situace – když někdo něco postrádá, ať již jsou to zapomenuté rukavice nebo chybějící nožík, přirozeně hledáme způsob, jak mu pomoci. Jdeme dětem příkladem, takže pokud je to možné, půjčíme dítěti své rukavice, a když je nemáme ani my, pomáháme dětem najít řešení. Je důležité naučit se požádat o pomoc, pokud ji potřebuji. Inspiraci čerpáme také z příběhů a knih, které dětem ukazují hodnotu štědrosti a soucitu. Rádi hrajeme divadlo, kde si děti samy prožijí, třeba jaké to je dávat i přijímat. Skrze tyto zážitky se u dětí přirozeně rozvíjí empatie a ochota pomáhat.
Příště se může čekat na mě
Jak děti vedete k samostatnosti?
Zejména tím, že jim dopřáváme co nejvíc času, aby mohly co nejvíc věcí dělat ony samy. Často je to o naší trpělivosti a třeba i na úkor toho, že musí ostatní čekat. Chceme odejít do lesa, ale zjistíme, že někdo má mokré kalhoty a je třeba, aby se převlékl. Pokud to jen trochu jde, neřekneme – spěcháme, ať už jsme v lese, já tě obléknu. I když ostatní v tu chvíli čekají, učí se, že jsme skupina, fungujeme společně a teď musíme počkat. Protože příště to můžu být já, na koho se bude čekat.
Nebo třeba na svačiny dostáváme pečivo a pomazánky zvlášť a děti si to mažou samy. Když něco vyrábíme, snažíme se, aby děti pracovaly samostatně a samy zkoušely hledat cesty, jak něco vyrobit. Aby od jednoduchých věcí samy postupovaly ke složitějším. Hezky je to vidět třeba na lezení na stromy. My víme, že by malé děti taky chtěly na strom. Ale dokud si tam samy neumí vylézt, rozhodně je na něj nebudeme vysazovat.
Vedlo by to k pádu?
Bezpečí dětí je i u nás samozřejmě prioritou a dítě, které na strom vysadíte, se s největší pravděpodobností nedokáže bezpečně dostat dolů. Ve chvíli, kdy tam dítě umí vylézt samo, už také ví, na co si má dát pozor, má potřebnou sílu, koordinaci i odvahu. Může si třeba přikutálet špalek, pokud samo přijde na to, že mu pomůže dostat se výš. Učí se tak překonávat překážky a buduje si sebedůvěru. Zažije pocit úspěchu, který by nepocítilo, kdyby mu dospělý cestu usnadnil. Stejný přístup uplatňujeme i v dalších činnostech – děti pomáhají rozdělávat oheň, chodí k potoku pro vodu, pracují s nožíkem. Každý takový úkol je pro ně příležitostí učit se a posouvat své hranice svým vlastním tempem.
Chodí k vám i děti mladší tří let. Neděláte nic za ně ani u těch nejmenších?
Těm nejmenším třeba s oblékáním, skládáním oblečení nebo na toaletě pomůžeme, ale podporujeme je v tom, aby si nejprve zkusily poradit samy, a pokud to nezvládnou, naučily se požádat o pomoc.
Jak děti učíte s nožem?
Malé děti to nejdříve zkoušejí tupým, pak krájíme společně ostrým a pak už jenom dohlížíme, jestli ho používají správně a bezpečně, ale necháváme je pracovat samostatně, bez naší pomoci. Je to kolikrát za cenu toho, že se opravdu trochu říznou.
Od kolika let jim dovolíte i ostrý nůž?
To je velmi individuální, ale pokud dítě dovede nožík držet a má tu touhu si to zkusit, zvládnou to i tříleté.
Co u vás s nožem konkrétně dělají?
Nejčastěji si ořezávají klacíky, ono je totiž velké kouzlo už jen to zbavit klacík kůry. Udělat z hnědého klacku ten bílý, krásně čistý. Pro dítě je to nesmírně relaxační činnost. Pak si na něm chtějí zpravidla ořezat špičku. Napichují na něj pak lístečky, zapichují ho do země, stavějí lodičky. Pracují s nebozízky, hodně používáme i pilky. Vše má ale svá pravidla. Například vlastní nožíky mají až předškoláci, do té doby je má u sebe průvodce. Jakmile chce někdo ořezávat, musí to vždy oznámit průvodci, aby na něj dohlédnul, a vyčlení se prostor, kde je to dovoleno. Ostatní děti vědí, že se tomu prostoru mají vyhnout, aby nedošlo k úrazu.
Od kolika let děti přijímáte?
Od tří let, a pokud to umožní momentální kapacita školky, bereme i děti, kterým by byly tři roky do Vánoc.
Je vaše školka pro každé dítě?
Naše školka je otevřená všem dětem. Trávíme většinu času venku, což může být pro některé děti náročnější – například pokud preferují klidové činnosti před pohybovými a hůře snášejí chlad. To se ale dá dobře vyřešit vhodným oblečením.
Jsme také otevření inkluzi a rádi přivítáme děti, které potřebují podpůrná opatření, pokud jsme schopni vytvořit odpovídající podmínky. Aktuálně máme ve školce asistentku pedagoga, která pomáhá s individuální podporou.
Jak je to u vás se spánkem?
Je důležité, aby se děti naučily zařadit si během dne i odpočinek. Některé ho potřebují více, jiné méně, proto nikoho ke spánku nenutíme, ale těm, kteří ho potřebují, ho rádi dopřejeme. Každý den si po obědě společně čteme, o příběhu si povídáme, tvoříme a jinak relaxujeme.
Pracujete nějak extra s předškoláky?
Ano, zaměřujeme se na rozvoj jazykových schopností podle Elkonina, trénujeme grafomotoriku, mají svůj zápisník. Každý měsíc připravujeme speciální stezku s úkoly a ke konci školního roku si předškoláci připraví tkací rámeček a utkají svou vlastní tašku na další cestu. Rozvíjí tak jemnou motoriku, uvolňují si zápěstí a trénují trpělivost a soustředění. Rozvíjí také matematické dovednosti, když počítají, kolik řádků již utkali. Důležitá je ale už samotná role předškoláka ve věkově smíšené skupině dětí. Předškoláci jako nejstarší děti mají ve skupině specifické postavení. Pro mladší děti jsou vzorem a inspirací, ale také jejich pomocníky, což předškolákům dodává sebedůvěru, a učí je to zodpovědnosti a ohleduplnosti.
Jakou máte zkušenost s adaptací vašich absolventů na školní prostředí? Není to pro děti šok?
Fungujeme už 12 let a za tu dobu u nás předškolní docházku absolvovalo již mnoho dětí. Z našich zkušeností vyplývá, že přechod do školy a adaptaci na školní režim zvládají stejně dobře jako děti z klasických mateřských škol.
Co byste si přála, aby si děti z vaší školky odnesly především?
Naše vzdělávací koncepce se jmenuje „Svět je dobrý“ a já bych si moc přála, aby si od nás děti odnesly především důvěru v to, že svět je bezpečné místo, kde má smysl žít. Tento přístup neznamená ignorovat realitu světa nebo dítě „chránit“ před těžkostmi. Jde o to, aby v něm vyrostl základní pocit důvěry a síly, ze kterého bude později čerpat i v náročnějších obdobích života. Pocit bezpečí pomáhá udržet mj. předvídatelnost dne, jeho pravidelný rytmus. Děti – a vlastně i my dospělí – potřebují rytmus a rituály, které nám pomáhají vnímat, že svět má svůj přirozený řád, třeba že každé ráno vyjde slunce a večer zapadne.
Když rytmus držíme, nemusíme pak na děti volat, nebo je jednotlivě obcházet a říkat jim, že už jdeme ven. Zahrajeme na flétnu písničku a ony už vědí, že to znamená, že si mají jít pro batoh, a odcházíme. Když zazvoníme na zvoneček, vědí, že už mají běžet ze zahrady, protože bude svačinka. Každý den se do kruhu svoláváme stejnou písničkou. Děti už ty rituály kolikrát dělají i samy.
Jak to myslíte?
Třeba když jdeme z lesa, máme rituál, že jde jedno dítě dolů ze svahu a volá někoho dalšího, třeba podle barvy oblečení, podle prvního písmene jména a podobně. Někdy se stane, že se v lese zdržíme, a tak už bych tento rituál vynechala, protože to trvá deset minut, a vím, že už bychom měli jít. Ale děti na tom prostě trvají.
Poslechnete je?
Většinou ano, protože vím, že je to pro ně důležité. Dávám jim tím najevo, že jejich potřeby beru vážně. Pokud se člověk cítí respektovaný, svobodně a bezpečně, motivuje ho to mnohem více k učení, k seberozvoji, ke spolupráci i v situacích, kdy je potřeba rozhodnout jinak. A to jsou hodnoty, které se dětem snažíme předat. Chceme primárně vycházet z toho, s čím přicházejí děti. Ptáme se jich, co je jejich potřeba řešit, co se ve skupině děje, i kam by třeba ten den chtěly jít. A pak máme, samozřejmě, i náš program, nachystané aktivity, kterým bychom se chtěli věnovat. Ale nezřídka ho měníme a reagovat na nečekané situace učíme i děti. Na to, že se třeba někdo necítí dobře nebo je zmáčený a my už jsme třeba vyčerpali možnosti náhradního oblečení, co má kdo u sebe, a tak se prostě tomu jednotlivci celá skupina přizpůsobí a výlet končíme. Někdy se také necháme strhnout fantazií dětí, třeba objevíme v lese „dračí“ stopy a z toho se vyvine úplně nečekané dobrodružství. Zároveň, samozřejmě, máme nějaké limity, přes některá pravidla nejede vlak, a platí to i pro dospělé.
Kde je ta hranice, o čem je necháte ještě rozhodnout, a kde už ne?
Vždy se nejdřív snažíme o to, aby děti zvládly danou situaci vyřešit samy, ale pozorujeme to a pokud vidíme, že to prostě nejde, že by někdo odešel třeba nějak zraněný, a nemyslím tím jen fyzicky, tak do toho vstupujeme. Děti v tomto věku potřebují vědět, že je blízko i ten dospělý, který, kdyby se dělo něco opravdu vážného, zasáhne a ochrání ho. Že to není všechno jenom na nich.
Jakou roli mají u vás ve školce rodiče?
Výchova v rodině je podle nás pro rozvoj dítěte základ a my jsme takovou prodlouženou rukou rodičů. Chceme jim pomáhat, ale rozhodně jim do výchovy nemluvíme. Hodně o dětech a jejich rozvoji s rodiči komunikujeme, máme pravidelné individuální konzultace a hodně si spolu povídáme i v běžném dni. Rodiče mají vstup do školky otevřený, nepředáváme si děti mezi dveřmi. Přizýváme je i do slavností, pomáhají i na brigádách. Děti to milují, když s nimi rodiče ve školce tráví čas.
Jak řešíte stravování?
Zajišťujeme celodenní stravování, dovážíme ho. Vybíráme taková jídla, aby odpovídala spotřebnímu koši a aby byla opravdu výživná, dbáme na hodně ovoce a zeleniny.
Mohou k vám chodit i neočkované děti?
Ne, nemohou, s výjimkou předškoláků, kterých se podmínka očkování ze zákona netýká.
Mluvila jste o tom, jak se snažíte obohatit děti. Co dává práce s nimi vám?
Dávají mi obrovsky moc. Miluji jejich bezprostřednost, to, jak jsou upřímné a jak se s nimi dá komunikovat naprosto otevřeně a spontánně. Každý máme v sobě vnitřní dítě, v dospělém životě ho člověk mnohdy potlačí, ale děti mi umožňují to své vnitřní dítě zase projevit. Koukat se s nimi na svět jinak než očima dospělého. Zablbnout si s nimi, aniž bych měla pocit: ó jé, teď mě někdo viděl. Můžu si vylézt na strom, cestou do lesa si zpívat a je to v pořádku. Stavět s nimi domečky pro skřítky, objevovat magičnost světa. Můžu si s nimi dovolit věřit na skřítky a víly, když otevíráme studánku, na to, že nás na Hromnice posvěcená svíčka ochrání, když bude třeba. Já jsem jinak spíše rozumově založený člověk, s dětmi si ale dovolím popustit uzdu fantazii a užívat si přítomnost. A co si opravdu užívám a bez čeho by to nefungovalo, je příroda. Nedovedu si představit, že bych s dětmi trávila většinu dne v uzavřené budově, ať by byla sebekrásnější.
Vaše školka spolupracuje poměrně intenzivně i s Eduzměnou. Je něco, co se v naší spolupráci moc nepovedlo?
Zdá se, že některé školy během pilotního projektu nevyužily podporu Eduzměny naplno, což mě upřímně překvapilo. Kvůli tomu si nejsem jistá, zda Eduzměna skutečně přinese systémové změny, které jsem od ní očekávala. Mám pocit, že školy, které by tuto podporu potřebovaly nejvíce, z ní nakonec těžily jen minimálně. Přitom nevím, jak by se to dalo změnit, protože zapojení je založené na dobrovolnosti a není vynucováno shora jako státní povinnost. Z praktického hlediska mě občas mate, že komunikace s Eduzměnou probíhá přes mnoho různých kontaktů, což někdy ztěžuje orientaci.
Co vám spolupráce s Eduzměnou naopak přinesla?
Jsem hrozně vděčná, že jsme měli možnost se do pilotního projektu zapojit. Hodně přínosný mi přijde program Ředitelská klubovna, vedení škol nabízí velmi inspirativní, praktická témata, například budování vize školky nebo jak vést efektivně porady. Díky časté práci ve dvojicích nebo skupinách se tam také poznám s lidmi, kteří školství v regionu utvářejí. Nebojím se je pak požádat o pomoc.
Dále nás propojit pomáhá i spolupráce s průvodcem, kterým je v naší školce Jindřich Monček. Povedlo se mu třeba domluvit divadlo, které jsme sdíleli s dalšími dvěma menšími školkami – sami bychom na něj neměli.
Spolupráce s Jindrou posouvá dál i mě osobně, vnímám ho jako takovou vrbu a mentora, pořád mám i díky němu nad čím přemýšlet. Tím, že má zkušenosti s vedením školy, mi kolikrát opravdu dobře poradil, třeba když jsem řešila nějaké problémy v týmu.
Chodíme také na metodická centra pro MŠ a ta jsou za mě taky skvělá, věnujeme se tam hodně seberozvoji, tématům jako syndrom vyhoření. Z rozvojového plánu čerpáme podporu na supervize. Fajn jsou i inspirativní návštěvy, když přinesou nějaké zajímavé téma. A je to tady takzvaně doma, nemusíme nikam dojíždět, což je super, šetří to čas a peníze.
Autor: Lucie Römer
