Petra Zdeňková vede MŠ Zbraslavice 12 let. Jak říká, hodně sama a svým selským rozumem. Kam školku směřuje a jak se v dětech snaží pěstovat sebelásku?
Proč jste si vybrala náročné povolání ředitelky MŠ?
Učitelkou jsem chtěla být vždycky. Ve druhé třídě jsem měla skvělou paní učitelku, úplně jsem ji milovala a od té doby jsem tu práci chtěla dělat.
Čím vás vaše paní učitelka tak oslovila, že jste si řekla: tohle bude moje cesta?
Já nevím. Prostě ta práce s dětmi. Asi od šesté třídy jsem pak vedla Jiskřičky a zjistila jsem, že práce s dětmi mě naplňuje. Děti jsou ještě většinou takové nezkažené, nedokážou lhát, být naštvané, intrikovat. Když vy se k nim chováte jako kamarád a upřímně, tak to zrcadlí. Je také hezké vidět na nich ten pokrok.
Na čem ho třeba vidíte?
Přijdou a ještě neumí pořádně mluvit, tu sebeobsluhu. Tady se naučí svoji první básničku, obout si obě boty anebo natáhnout tepláky.
Co podle vás dělá dobrou ředitelku MŠ?
Jde o dvě oblasti. V té první si člověk musí umět pohlídat všechny ty výkazy a hlášení, pořád něco počítat. Druhou oblastí je práce s lidmi. Jsme tu kolektiv asi dvaceti žen a máme velký rozptyl věkově, někdo je těsně po škole, někdo přesluhující důchodce.
Uřídit takový tým musí být výzva.
Ano, tam je ten kámen úrazu. Papíry se nechají dělat i po večerech, a když člověk udělá chybu, dá se to opravit. Ale ukočírovat ten kolektiv… Když se udělá nějaká „bota“ v tom kolektivu, je to těžké.
To věřím. Máte v tom nějakou podporu? Někoho, kdo vám s tím může pomoct?
Ne, já se snažím to řešit svým selským zdravým rozumem. Nejsem konfliktní typ a snažím se nás stmelovat. Nedávno jsme jako kolektiv vyrazily třeba do divadla, o prázdninách jsme byly v Mariánských Lázních, jelo nás dvanáct. Dvakrát třikrát do roka si sedneme do hospody. Abychom se všechny sešly najednou, protože to je jinak těžké, někdo má ranní, někdo má odpolední směnu, jsme na různých odděleních.
Že je řízení týmu ta největší výzva, často říkají i další ředitelé. Někteří proto prošli například programem Ředitel naživo, někdo absolvoval program Pedagogický lídr, zkrátka využili nabídky Eduzměny na vzdělávání. Zvažovala jste něco takového?
Mně se líbil třeba ten Pedagogický lídr, přemýšlela jsem nad tím. Ale pak jsem si říkala, že to taky není zadarmo, a tak radši na taková školení posílám paní učitelky. Byly třeba na semináři, jak zvládat stres. Radši to dopřeju jim a já to nějak zvládnu.
Možná to nebylo nutné, protože třeba ten program Pedagogický lídr byl v prvním roce zdarma. Možná nejde vlastně o ty finance?
No, to jsem nějak promeškala. Víte, já už to prostě přenechám těm dalším.
Vaše paní učitelky chodí na různá školení, i díky pomoci Eduzměny jste čerpali na vzdělávání například dotace přes OP JAK. V jakých oblastech se snažíte rozvíjet?
Bylo to třeba předškolní vzdělávání, předmatematické a předčtenářské a podobně. Chci, aby se kolegyně tento rok zaměřily také na zvládání stresu, komunikaci mezi učitelem a rodičem nebo na syndrom vyhoření. Prostě duševní hygienu.
Máte pravidelné porady?
Dřív jsme je mívali dvakrát třikrát do roka. Pak přišlo jedno nelehké období, objevila se tu nějaká rivalita, vztahy nebyly ideální, tak jsem zavedla porady na každý měsíc. Srovnalo se to a teď se setkáváme tak jednou za dva tři měsíce.
Školu lze řídit různými způsoby, někdy má ředitel většinu rozhodování u sebe, jinde je hierarchie plošší. Jak to máte nastavené vy a proč?
U nás spíš asi rozhoduji o všem já. Když chtějí paní učitelky o něčem samy rozhodnout, nejprve to se mnou konzultují, abych věděla, když mají nějaký problém, třeba s rodičem. Když mi o tom problému řeknou a chtějí si to ale vyřešit samy, nezasahuji do toho, abych nepodrývala jejich autoritu. Ale vím o tom a když je třeba, pomůžu. Například o tom, kdo chce být ve které třídě, se s pedagogy bavím a snažím se to společně s mojí zástupkyní nějak vybalancovat, aby byli spokojeni pokud možno všichni.
Snažíte se školku směrovat nějakým konkrétním směrem? Láká vás třeba nějaký přístup nebo metody, které byste chtěli vyzkoušet?
Dělali jsme už nějakou tu vizi.
Co v ní máte?
No, to je právě to, že ji máme pořád rozpracovanou.
Ano, s tím bojuje řada škol. Jak dlouho už na ní pracujete?
No právě že už šest let.
Zatím se držíme toho, že chceme, aby tady dítě bylo spokojené, aby se rozvíjelo všestranně, aby tu mělo přístup ke všemu. Takže třeba když jsme dělali pracovní ponk, dali jsme tam schválně ostré pilky, hřebíky, těžká kladiva i akuvrtačku. Žádná zranění nemáme a strašně je to baví. Máme tam jasná pravidla, kolik jich tam smí být a že to musí být pod dohledem.
To jsem ráda. Zní to, jako že jim dáváte velkou důvěru, což mi připomíná i centra aktivit v programu Začít spolu, který některé školky na Kutnohorsku zavádějí. Zvažovali jste ho i u vás?
Zvažovali jsme to, byly jsme se se zástupkyní i podívat na inspirativní návštěvě Eduzměny ve Vlašimi nebo v Řestokách (MŠ, kde program Začít spolu využívají, pozn. red.), poslala jsem na návštěvy i paní učitelky, do Šestajovic. Na jednu stranu se mi to strašně líbí, snažíme se pomalu také dělat ty koutky, třeba ten ponk, výtvarný koutek, ve stylu kadeřnictví a tak. Tomu se vůbec nebráním. Na druhou stranu mi přijde, že se v takto nastavených školkách děti málo hýbou, a já chci, aby pohyb měly. Tímto jedním směrem jít nechceme, ale z každého si něco vybereme.
Jaké tři dovednosti byste chtěla, aby si děti z vaší školky odnesly?
Samostatnost. A hlavně aby uvědomovaly tu svoji osobnost. To, že nejsme všichni stejní a že každý máme svoje místo. Aby věděly, že i když třeba něco neumí, tak umí něco jiného a mají důvod cítit se cenné a mít se rádi, být alespoň maličká osobnost.
Jak se to dá v někom vybudovat?
Podle mě hodnocením, tím, že ho pochválíte. A tím, že když vidíte, že mu něco jde, tak ho v tom rozvíjíte. Nebo přes různé soutěže, aby viděly, že se můžou někde umístit.
A necítí se pak zase špatně ti ostatní, jejichž například obrázky nebyly na soutěž vybrány?
To je právě na té paní učitelce, aby to vybalancovala. Měli jsme například takovou soutěž s hasiči. Jedno dítě, které hasiči oceněno nebylo, ztropilo scénu. Ale tak děti se musí naučit i prohrávat. Nemůžou být všude první a od toho je tam ten dospělý, kdo jim řekne: hele, Kryštofe, ty jsi skvělý v tom a tom, no a v něčem jiném jsou zas skvělí jiní.
Pokud to chápu správně, tak na to tedy jdete přes srovnávání, ale umožňujete jim srovnávat se v různých oblastech, aby každé v nějaké vyniklo?
Ano, ale zdůrazňováním toho, co umí, ne toho, co neumí.
Učitelkám dáváte dotazníky, kde zjišťujete, co by rády změnily a podobně. Dotazník chodí začátkem roku i rodičům. Co jste na jeho základě třeba zjistili?
Změnili jsme například odhlašování dětí z konkrétních dnů nebo jejich částí. Dřív volali nebo psali SMSky, bylo to zdlouhavé. Objevilo se to v dotazníku, a tak jsme začali používat aplikaci. Nebo přišel podnět, že mají noví rodiče zkraje roku problém poznat učitelky z jiných oddělení. Začaly jsme tedy nosit cedulky.
Neseznámí se s nimi rodiče během adaptace?
My ji nemáme. Když na tom rodiče hodně trvají, dovolíme u těch malinkých třeba hodinu dvě, ale většinou se nám to neosvědčilo. Je to jen prodlužování stresu pro to dítě.
A co se vám osvědčilo, jaký postup?
Že jdou ze šatny děti hned od začátku samy. Když hodně pláčou, tak na chvilinku maminka může zůstat, ten první týden. Ale pak už se to snažíme zrušit, rodiče odcházejí hned. Čím je to loučení delší, tím déle trvá, než se dítě uklidní.
Zažila jsem u vás několik setkání s rodiči, kde byl vždy připraven bohatý program. Podílejí se rodiče nějak i na přípravě toho programu, nebo to všechno berete na sebe?
Většinou s dětmi nacvičíme nějaké vystoupení a s učitelkami vymyslíme aktivity, co budeme dělat, nějaké tvoření nebo soutěže. Rodiče někdy připravují občerstvení. Je nás pět oddělení a když se domlouváme, co budeme dělat, je to i tak někdy zdlouhavé. Zkoordinovat to ještě s rodiči, aby třeba připravili nějaké aktivity oni, nebo aby ty aktivity spolu s námi vymýšlely i děti, by pro nás bylo ještě náročnější. A už to tak máme i zajeté.
Ve spolupráci s Eduzměnou jste vloni mapovali možnosti proměny vaší zahrady. Moji kolegové zjišťovali, jak by si její proměnu představovaly paní učitelky, jak děti, jak rodiče. Vznikl i profesionální nákres její možné proměny. Děti mluvily například o tom, že by na zahradě rády měly nějaké skrýše, zvířátka, záhony. A jako první krok zde také za podpory našeho minigrantu vznikla vodní dráha, po které mohou jezdit i kuličky. Používáte ji?
Ano, používá se, když je teplo, i kuličky v ní děti vloni pouštěly.
A jak jste pokročili s proměnou zahrady?
To se zaseklo. Plánujeme tu udělat zahrádku, ale na její založení potřebujeme bagr, který máme objednaný, ale ten ne a ne přijet. Čekáme na něj už rok.
Děti mluvily třeba i o skrýších.
No, my uděláme ty vyvýšené záhonky.
A nejsou pak děti zklamané, když se jich člověk ptá, co by na zahradě chtěly, a pak se rok a půl skoro nic neděje?
Ony už jsou ty, které to vymýšlely, vlastně pryč. A bez toho bagru to nejde.
Jak byste po čtyřech letech zhodnotila vaši zkušenost s Eduzměnou, respektive Centrem podpory vzdělávání Kutnohorsko?
Na některé věci jste nás nasměrovali, třeba na vybudování té vodní cesty. Oceňuji setkávání ředitelek i inspirativní návštěvy, to pro mě je úplně top. Měli jsme jednu inspirativní návštěvu i u nás. Od zrušení okresů žádné hlubší setkávání nebylo a když jsem začala ředitelovat, neměla jsem ani trošku podporu bývalé paní ředitelky, takže strašně jsem v tom tady plavala. Když bylo nejhůř, volala jsem jiným ředitelkám. Když jsem začínala, každý si to tak divně střežil, svůj školní řád a školní vzdělávací program. Teď si to už naštěstí sdílíme. A právě to vaše setkání ředitelů i inspirativní návštěvy podporují: že se poznáme, něco se dozvíme a nebojíme se pak si i vzájemně poradit.
Seznámila jsem se tam například s ředitelkou MŠ Krsovice, která byla nová ve funkci. Když pak řešila nějaké praktické otázky, prostě mi zavolala. Nebo jsme se spolu dohodly, že s námi jejich děti jezdily na plavání.
Myslíte, že Eduzměna něco v tom, jak tady fungujete, změnila?
Asi nás trošku nakopla do toho, že vlastně můžeme trošičku víc využívat ty rodiče. (Rodiče pomáhali v roce 2023 plánovat i tvořit vodní dráhu na školkové zahradě, pozn. red.). My jsme se toho asi trošičku víc báli, že by nechtěli. Ale teď už díky té spolupráci na vododráze víme, že když my jim dáme podnět nebo jim dáme tu pravomoc, tak se toho chopí. Eduzměna prostě pro nás význam měla, těžili jsme z ní a i do budoucna.
Lucie Römer
autorka
