Co tě v uplynulém školním roce ve školách, které máš na Kutnohorsku na starosti jako průvodkyně Eduzměny, potěšilo?
Potěšilo mě, že jsme mnohem víc prohloubili naše vztahy, spolupráci, a já jsem se tím pádem mohla dostat tam, kam se mi před rokem ani nesnilo. Ředitelé mě pouštěli za dveře svojí kanceláře, dál do školy, mezi kolegy, s mnohem větší důvěrou.
Jak si to „dál do školy“ představit?
Řeším konkrétní potřeby s učiteli, hledám aktivní podporu pro začínající učitele. Když vidím, kdo je zapojený do našich minigrantů, navrhuji mu další spolupráci s dalšími organizacemi a školami. Nebo jsem se dostala na vzdělávání učitelů. Učitelský tým se třeba rozhodl, že se chce vzdělávat ve formativním přístupu, byla tam nějaká podpora Eduzměny a prošli přímo u sebe ve škole školením na míru. A já jsem tam mohla být s nimi. A viděla jsem i ty dopady, že si třeba učitelé přímo v semináři zkusili přepracovat vlastní testy tak, aby si je mohly děti samy hodnotit.
Nebo mě potěšilo, že se ve školce rozhodli pracovat se zahradou a přistoupili k tomu tak, že to není o výměně kolotoče, ale že to je příležitost přemýšlet, jak tam může být opravdu dobře dětem, jak se tam mohou potkat s rodiči. Jsou otevřeni tomu, že to jde udělat i jinak. Ten druhý rok v roli průvodkyně mi přijde jako opravdu stěžejní, prohlubuje se spolupráce, narůstá důvěra.
Jsi schopnější nabízet také věci na míru, protože pedagogy lépe znáš?
Přesně tak, někde už vím, že na některé věci, jako je rozvojový plán školy, ještě ten správný čas není, protože řeší elementární záležitosti. Někdy mám pocit, že jsem v Eduzměně takový brzdič ideálů a vysokých latěk. Ale tím, že jsem s nimi v té realitě, tak vidím: jé, teď bude vlastně fakt skvělé, když ředitelka bude víc vnímat své kompetence a my jí pomůžeme upevnit se ve své roli. Ukázat jí, že zvládne třeba podat žádost o dotaci, čelit nějaké kritice zřizovatele. A to je ale „velké“, protože pak se začnou dělat takové ty malé velké věci jako nastavování hranic, uvědomování si významu práce s rodiči a podobně.
Jak takové ukazování kompetencí reálně probíhá?
Třeba navážu na informaci „vždycky jsme dělali pasování předškoláků“. Ptám se: co kdybychom se zeptali těch deváťáků, co jim vlastně chtějí předat? Často prostě jen pokládám otázky. A pak z toho vznikne třeba to, že spolu strávili celé dopoledne, deváťáci pro ně připravili různé hry a pak nacvičili i šerpování, ale to už byla vlastně jen taková třešnička.
A co jim tím chtěli předat?
Hry byly zaměřené na tu školu, jak ji oni vidí. Bylo to o spolupráci dětí. Chtěli si připravit hry, které je trochu přemostí, že už jdou do základní školy a oni že jdou ven. Předškoláci věděli, kdo že je to šerpuje. Potkali se s výrazně staršími spolužáky, což na té škole budou zažívat, tak si to v malém zkusili.
Mám radost, že jsou školy otevřené mým otázkám. Oni to vidí nějak, ale já je můžu ještě trochu posunout. A jestli se tam posunou, je už samozřejmě na nich. Já jim můžu položit tu otázku. To mi přijde klíčové.
Co ještě z takového kladení otázek třeba vyplynulo?
Velkou radost mi udělal Malešov. Poté, co s námi zažili program Řešíme společnou výzvu, se rozhodli si ho udělat vlastní, interní. Aby to, čím prošli ti šesťáci a deváťáci, zažily všechny třídy. A učily se participovat. Přijde mi neuvěřitelné, kam se posunuli. A není to o tom, že „my to uděláme pod podmínkou, že nám dáte peníze“. Ne, oni jsou ochotní do toho investovat peníze z provozu. A naše role bude o předávání know-how. Někdy člověk ťukne a pak dominové kostky padají jedna za druhou. Ale děje se to samozřejmě tam, kde jsou otevřené dveře.
Co se ti například jako průvodkyni zatím nedaří?
Mám na starost dvě školky, z nichž jedna jako by byla v zakletém království. Nechce se se mnou sejít ředitelka ani starosta. Nezvedají mi telefon, na e-maily nikdo neodpovídá. A nic moc o ní nevíme. A u té druhé se mi podařilo sejít se s nimi jen jednou. Je to samozřejmě nepříjemné, že pod sebou má člověk evidovanou školku, která nejeví zájem o spolupráci. A samozřejmě stále přemýšlím, co ještě zkusit, jestli něco nedělám špatně.
Na jednotlivých školách je ta situace různá. Pozoruješ ale nějakou společnou podmínku nutnou pro to, aby tam změny mohly probíhat?
Otevřená hlava vedení, které dohlédne až k těm dětem, ví, že jde o ty děti a je schopné pro ně udělat takový obsah, že se děti do škol(k)y těší a rodiče se tam sjíždí z celého okolí. Kdo nechce, hledá důvody – a tam přináším trpělivý přístup a nečekám jen na to, až se samy dveře otevřou. Tedy chci hledat ty pověstné způsoby – a to je velká radost.
Jmenovala jsi spoustu radostí. Jsem ráda, že tam jsou. Kdybychom ten posun měli zkusit popsat na příkladu jedné školy. Co se na jedné škole dá za jeden rok posunout?
Uvedu příklad zábořské malotřídky, kde je 1. až 4. třída. V září jsem požádala paní ředitelku, že bych tu školu chtěla poznat. Hledaly jsme vhodné způsoby a v jednu chvíli jsem ji požádala – můžu vás vidět v akci? Můžu poznat děti? A strávila jsem s nimi den. Cítila jsme tam potenciál, třeba že dělají ranní kruh nebo že hodinu začínají čárou emocí, že si děti vůbec jsou ráno schopny nasdílet, jak na tom zrovna jsou, proč je někdo třeba smutný a tak.
Vycítila jsem příležitost nabídnout jim program Řešíme společnou výzvu. Zpočátku z toho měli strach, možná se i trochu podceňovali. Já jsem ale byla přesvědčená, že to k té paní učitelce patří. Pořád jsem vytahovala věci, které jsem u ní ve třídě viděla. A pak proběhl školní rok, během kterého mi paní učitelka dala několikrát najevo, že je moc ráda, že do toho nakonec šla.
Ty děti „líznul“ covid na přechodu mezi mateřskou a základní školou. Vše vybudovali kolem tématu „být spolu“, přespávali ve škole, jeli na tenis, dělali pizzu, děti organizovaly část školy v přírodě, pozvaly si třeba do školy tatínka, který je letec. Moc dobře si to sedlo. A bylo to i díky tomu, že jsem mohla vidět pod pokličku.
Paní učitelka si pak dala do zpětné vazby něco, z čeho mě mrazí – že děti nemusí tolik vést a že se může na ně spolehnout, že to zvládnou. U učitele, který má několik desítek let praxi, tedy klobouk dolů. Rozhodně není automatické, že je schopný pustit to, nechat děti samostatně pracovat. Když za sebou měli už asi dva projektové dny a byli na výletě v přírodě, vyprávěla mi, jak si uvědomila, že to vlastně samy krásně zvládají, že stačí tam s nimi prostě být. Pak začala plánovat školu v přírodě, a já na to: a co kdybyste do toho zapojila ty děti? A ona mi povídá: no jo, to je vlastně pravda, vždyť ony to zvládnou.
Jak bys vlastně popsala práci průvodce?
Jsem takový laskavý pozorovatel, spojka a aktivní propojka. Nejdůležitější v tom podle mě je, že na to nejsou sami. Že tam s nimi jsem.
S kým?
S tou školou. Pro mě to je organismus, znám ty vazby, vím, co vedení řeší, umím se do nich vcítit, vím, kdy je vhodná doba něco řešit, a kdy ne. Trpělivě se snažím čekat na správnou chvíli. Je to, jako bych stála u stromu s jablky a čekala, až půjdou utrhnout.
Jak jim pomáháš, aby je utrhli oni?
Často tím, že se jim snažím ukázat věci, které nevidí. Mají třeba tendenci se podceňovat, zůstávat v tom provozním kolečku, nezastavovat se. Ta naše setkání slouží podle mě hodně k tomu, že reflektují, co se dělo, já se doptávám, jsou to zastavení, která je nutí nad tím přemýšlet.
Dostáváš se i k dětem?
Děti samozřejmě vnímám, ale největší parťák jsem asi pro to vedení a učitele. Díky spolupráci s učiteli vím i něco o některých dětech, ale na přímou práci s nimi úplně kapacitu nemám, i když se mi poštěstilo být u pilotování jednoho nástroje, který bude součástí kampaně Eduzměny na podzim, a tam jsme přímo pracovali s třídními kolektivy. Bylo to moc fajn si zase po pár letech stoupnout přímo k dětem do třídy.
Kam by podle tebe měl posun těch škol, o které se staráš, ideálně směřovat v novém školním roce? Máš nějaký průvodcovský sen?
Pořád ve školách vnímám pozůstatky covidové éry a zásah do psychiky dětí v souvislosti s válkou na Ukrajině. Myslím si, že teď sčítají věci, který nebyly v minulosti udělané dobře, školy byly nejdéle zavřené v Evropě. Vytvořili jsme pro děti velký dluh.
A moje přání je, abychom je i jako Eduzměna podpořili v tom, že tím zvládnou projít, třeba tím nárůstem různých psychických obtíží. Myslím si, že nepůjde ani tolik o učivo, jako o rozvoj různých kompetencí spolupráce, komunikace, práce s emocemi, výchovy ke zdraví včetně toho duševního. Přibývá dětí se speciálními potřebami a někdy je to pro školy opravdu náročné.
Moje přání je, abychom je, ať už přijde cokoliv, mohli vhodnými nástroji podpořit. Přála bych si, aby se nám jako průvodcům víc dařilo zkušenosti, které vidíme na školách, předávat dál. Že když se dozvíme o nějakém problému, budeme schopni poradit – jasně, to řešili i o dvacet kilometrů dál a pomohlo jim to a to.
