Jaký byl Edufest 2021?

„A co je to ten EDU-FEST?“, slabikuje holčička název rozdělený na papíru na dva řádky a tázavě se dívá na chlapečka, který během chůze nahlíží do otevřeného dvojlistu.

„Nevím, to je asi ta hra. Půjdeme podle toho plánku a uvidíme“, zní moudrá odpověď staršího sourozence.

Zatímco zvědavá holčička se spokojila s touto nepřesnou odpovědí, my hned na začátku uvedeme vše na pravou míru. Edufest není jen hra, i když hra je jeho podstatou, vždyť jde o festival hravého učení. Je to zároveň příležitost k setkání, na němž se obyvatelé z Kutné Hory a z celého Kutnohorska potkávají s lidmi z Nadačního fondu Eduzměna, organizace, která v regionu již téměř dva roky usiluje o zlepšení vzdělávání dětí. První ročník Edufestu je sice v tuto chvíli již za námi, ale pilotní projekt Eduzměny na Kutnohorsku pokračuje dál a v ideálním případě by se měl do roku 2030 rozšířit na celou pětinu území naší země.

Chlapeček s holčičkou jdoucí s plánkem v ruce vstříc neznámému dobrodružství ve skutečnosti hrají Hru na hrdiny 21. století, kterou v rámci Edufestu v ulicích Kutné Hory připravily partnerské organizace Eduzměny působící ve městě a regionu. Úkolem účastníků hry je projít celkem šest stanovišť, na nichž mohou získat různé superschopnosti. Ty by se samozřejmě mohly náramně hodit ve škole, takže chlapeček s holčičkou míří co nejrychleji k prvnímu stanovišti, jehož polohu prozrazuje plánek na hrací kartě. Já už mám sice školu dávno za sebou, ale protože jde o hru určenou pro všechny věkové kategorie, vyrážím za nimi zjistit, jak vlastně takové získávání superschopností probíhá.

Šest stanovišť lze projít v libovolném pořadí, a chlapeček s holčičkou si jako první vybírají GASK, tedy Galerii Středočeského kraje, v níž se nachází stanoviště Továrna na myšlení. Připravila ho galerie spolu s Centrem Maják, nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež Oblastní charity Kutná Hora, a jak název stanoviště napovídá, půjde zde o superschopnost myslet a o její správný rozvoj. Skupinky dětí a jejich rodičů se ujímá průvodkyně v ochranné přilbě, která hned na začátku vysvětlí, že práce v Továrně na myšlení probíhá na směny a že vše budeme muset stihnout za čtvrt hodiny. Nikdo z pracovníků se tudíž nesmí loudat, a jakmile zapíská na píšťalku, znamená to, že máme zrychlit. Jsou to prozatím poslední živá slova průvodkyně, neboť během prohlídky expozice už k nám promlouvají z jejího tabletu tři pomocnice Anetka, Terezka a Esterka, „holky z Majáku“, jejichž otázky mají za úkol rozpohybovat naše mozkové závity a obohatit naší návštěvu o zážitky, které by nám jinak možná zůstaly utajeny. 

„Jaký máte pocit z tohoto obrazu? Mohli byste v něm najít i geometrické tvary? Vyvolává ve vás tento obraz nějaké vzpomínky? Zkuste se na ten obraz podívat z jiného úhlu…“ Procházíme galerií a pomocnice na displeji nás upozorňují na zajímavé aspekty různých uměleckých děl. Naše skupinka je velmi nesourodá a je znát, že věk návštěvníků významně ovlivňuje způsob, jakým se s otázkami holek z Majáku vypořádávají – zatímco školákům rychlejší tempo prohlídky spíše vyhovuje, jejich rodiče by nad obrazy, sochami a dalšími artefakty v expozici rádi rozjímali mnohem déle. Na konci prohlídky následuje krátké posezení na polštářích a povídání s průvodkyní, která zjišťuje, co si děti z návštěvy odnášejí. To už je definitivní tečka za organizovanou částí prohlídky a naše skupinka se rozděluje. Někdo se přesouvá rovnou k východu z galerie, ale někteří návštěvníci si ještě užívají prohlídku zbývající části expozice, kde už na ně nikdo nespěchá. Kromě uměleckých děl na stěnách a podstavcích jsou tu i nápisy s inspirativními výzvami umístěné na podlaze: „Zamysli se. Nespěchej. Zastav se. Můžeš se kdykoliv vrátit. Záleží jen na tvém úhlu pohledu…“. Pomalu procházím expozicí a říkám si, že možná až teprve zde, ve větším klidu, se začíná pořádně rozebíhat ten proces přemýšlení a prožívání, o kterém průvodkyně a její pomocnice hovořily. A těší mě pohled na maminku s dcerou, které si prohlížejí jedno z rozměrných pláten a polohlasně rozjímají: „Vypadá to jako nějaké světelné paprsky, ne? Nevím, mně to spíš připomíná pavučinu…“.